Cesta za lepším životem - 2. díl - Zásadní rozhodnutí

Když jsem si uvědomila, že se z mého života stala noční můra, věděla jsem, že se musí něco změnit! Bohužel jsem se do všeho tak zacyklila, že jsem neviděla cestu ven. Bylo mi ale jasné, že musím změnit svůj život úplně od začátku a začít od nuly.

Bylo to pro mě hodně těžké rozhodnutí, ale jiné řešení už v tu chvíli asi nebylo. Jsem hodně přemýšlivý člověk, co se pídí po možnostech osobního rozvoje a sebepoznání a asi i díky tomu, jsem už prostě takhle dál žít nemohla. Nebo možná mohla, ale nechtěla. Moje představa o životě byla úplně jiná a já ji chtěla! Jenže jak začít život od začátku? Jak všechno změnit a začít jinak?

Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlela a nenacházela řešení. Při větším zamyšlení mi došlo, že tu jedna možnost je. Vrátit se zpět domů a ne, že začnu od začátku, ale vrátím se zpět do minulosti a začnu řešit to, od čeho jsem před lety utekla. Ono se to nikdy nedořešilo a já cítila, že bez toho se dál nehnu. Rozhodnutí to bylo opavdu těžké, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit zpět domů a řešit věci, které jsem nikdy řešit nechtěla.

Já jsem typ člověka, který když se pro něco rozhodne, tak to musí být hned. Tedy i stěhování jsem dala dohromady prakticky během pár dní. Jakmile jsem se jednou rozhodla, že začnu řešit svůj život a že ho změním, nebyla jsem k zastavení. Dokonce se mi už tehdy podstatně ulevilo. Každopádně, to nejtěžší mě teprve čekalo. Byla jsem celá doslova "zanešená" negativitou :(.

A tak jsem to konečně po dlouhých osmi letech udělala a vrátila se domů. Už jsem nechtěla utíkat sama před sebou, ale rozhodla se, že to budu řešit. Těch 8 let bylo naskutečná škola života, ale vše co jsem neřešila a před čím jsem chtěla utéct, mě nakonec dohnalo :(((.

Dnes jsem šťastná, že jsem před rokem a půl ten krok udělala a rozhodla se vrátit zpátky. Byl to pro mě zásadní krok v mé cestě za lepším životem. Kdybych zůstala, tak se budu dál motat v kruhu, do kterého jsem se dostala. Topila bych se v depresích a možná i alkoholu a hledala útěchu ve vztazích na jednu noc,..

Nebylo snadné se vrátit a postavit se čelem ke všemu, co mě tu čekalo, ale já jsem tu výzvu přijala. Začala jsem dlouhou cestu, ale věřím, že mi to přinese to, po čem toužím: Šťastný a spokojený život. Tohle byl důležitý zlom a milník v mém životě,...

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 1. díl - Uvědomění

Můj život se v poslední době točí okolo jednoho tématu, a to o práci sama se sebou a na sobě. Tenhle blog jsme chtěla mít proto, abych se mohla občas prostě vypsat ze svých pocitů a toho co mě třeba trápí nebo naopak těší. Taky chci psát o své cestě, kterou právě teď procházím, protože myslím, že je to v mém životě hodně zásadní věc a navíc, věřím, že těch lidí, co jsou ve stejné situaci jako já a chtějí něco změnit, je spousta!

Nazvala jsem to Cestou za lepším životem. Chci psát o cestě, po které momentálně jdu, co to pro mě znamená a kam se chci dostat. Každý díl bude věnovaný jedné části mé cesty a doufám, že se mi podaří dostat tam, kam chci.

O spoustě věcí už jsem tu psala, ale i tak to napíši znovu, aby to mělo nějaký koncept. Navíc se s časem mění i můj pohled na věci z minulosti, tak ať je to tak, jak je to teď aktuální.

Nehledě na dětství, které nebylo ideální, jsem měla celkem hezký život. Měla jsem práci, která mě bavila a dokonce jsem dálkově dělala školu, abych to dotáhla co nejdál. Měla jsem skvělého partnera, se kterým jsme plánovali společnou budoucnost. Měla jsem vlastně vše, co jsem si jen mohla přát. Přesto jsem sama v sobě neustále cítila určitý neklid, který jsem neuměla vysvětlit. A pak to vzalo najednou rychlý spád! Dělala jsem jedno špatné rozhodnutí za druhým. I když jsem tehdy věřila, že dělám to nejlepší,....

Úplně všechno šlo k šípku, ale opravdu všechno. Jako bych se najednou ocitla v úplné temnotě a nevěděla kudy kam. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme to ze začátku vůbec nevěděla. Dlouhou dobu jsem byla spokojená a nevšimla si těch mračen, co se nade mnou začaly rychle stahovat! Je pravda, že už to nebylo tak v pohodě jako dřív a věci, co se mi dřív dařily, najednou nefungovaly. Jako by bylo všechno naopak.

Bohužel, dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že je něco špatně. To prozření přišlo až ve chvíli, kdy se celý svět okolo mě, včetně mě, doslova zhroutil! Jako bych celou dobu spala, najednou jsem otevřela oči a nestačila se divit tomu, co vidím. Psychicky i fyzicky jsem se nepoznávala. Byl ze mě jiný člověk a jediné, co jsem věděla, bylo, že tohle nechci!!!!! Jenže jsem nevěděla, jak z toho ven a kde vůbec začít. Vlastně jsem ani nevěděla, co že to je vůbec špatně. Co se pokazilo? Proč se to pokazilo? Kde se to pokazilo? Proč nejsem šťastná, trápím se a lepí se mi smůla na paty????

Bylo to hodně těžké období a moc jsem si nevěděla rady. Má touha to změnit ale byla silná. Bohužel, jsem nebyla v životě zvyklá spoléhat na své okolí a rodinu, ale pouze na sebe sama, a tak pro mě bylo těžké, když jsem si uvědomila, že tohle sama asi nezvládnu. Potřebovala jsem k tomu někoho dalšího už jen proto, že to viděl jinýma očima a mohl mi pomoci dostat se z té tmy, kde jsem byla!

A tady začíná má cesta,...

Vaše Jana

Rodinné konstelace

Ve své cestě za lepším životem jsem bohužel dost bržděná svojí minulostí. Pořád mě to ovlivňuje a nedokázala jsem se z toho sama úplně vymanit. Nemyslím teď věci, které se staly v minulých letech, ale bavím se spíše o věcech, které se děly v dětství. Nosím si sebou neustále spoustu věcí z minulosti a neuměla jsme se od toho odprostit, abych mohla s čistým štítem pokračovat do budoucnosti.

Nicméně, s postupem času, kdy se snažím na sobě intenzivně pracovat, se mi dařilo postupně rozklíčovávat určité věci a postupně je tak nějak řešit. S některými jsem si dokázala postupně poradit sama, ale s některými ne. Ne, že bych nevěděla co s tím, ale prostě jsme nevěděla JAK na to, abych se toho trvale zbavila.

Věděla jsem, že mě do minulosti stále vrací můj vztah k  rodičům, konkrétně k matce. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsme to uměla celkem reálně a už bez emocí pojmenovat a celkem se s tím i vyrovat, ale stejně jsem věděla, že mě to pořád drží a nejde mi to pustit. Musela jsem pomoc hledat někde jinde, sama jsem nebyla schopná to vyřešit.

Přímo touhle problematikou se zabývá metoda, která se nazývá rodinné konstelace. Nejsem žádný její znalec, takže tu o tom nechci nijak obšírně psát, ale ráda bych aspoň popsala svůj vlastní zážitek! Metoda pracuje vlastně ve zjednodušené podobě s energií. Pokud se řeší rodinné problémy ( lze i jiné), pracuje se s energií v rodině, a to nejen mezi lidmi, kteří žijí, ale jde se i několik generací do minulosti.

Musím říct, že v mém případě jsem se zabývali hlavně linií od mámy, protože tam jsem cítila největší problém. V rámci "terapie" máte sami možnost být tím daným člověkem a cítit jeho energie, případně co ho vlastně trápí. Já se tímto způsobem dostala k traumatu svojí prababičky a bylo strašně zvláštní sledovat, jak ta negativní energie přeskakovala z jedné rodové generace na druhou. Každý člen rodiny ji jinak zpracoval a do jeho života se promítala trochu jinak, ale víceméně si držela svůj význam. Hodně mě překvapilo, že ty pocity byly dost podobné právě vždy ob generaci. Každopádně, je zajímavé si něčím takovým projít a vcítit se do pocitů někoho jiného.

Hodně mi to pomohlo pochopit, co se vlastně v naší rodině děje. Je totiž prakticky celá rozložená a nikdo s nikým nekomunikuje a celkově ta rodina vůbec nefunguje. Tím, že jsem se já rozhodla to řešit, je velká pravděpodobnost, že se už tenhle model dál opakovat nebude, a že tu linii konečně přetrhnu. Nevyřeší se tím samozřejmě všechny starosti, které člověk v rámci rodiny má, ale dost mi to pomohlo pochopit svoje rodiče a to proč se dějí věci tak jak se dějí. Najednou mi došlo, že jsem všichni víceméně objetí něčeho vyššího, ale zároveň se pak ve svých životech stáváme pachateli, jelikož to přenášíme dál :(.

Já jsem se snažila v životě přejímat zodpovědnost za svoje rodiče a prakticky dělala rodiče já jim. A to bylo špatně. Pomohlo mi to si uvědomit, že v tomhle stavu jsem jen "dítě" a nemůžu některé věci řešit a trápit se jimi. Celá terapie byla hodně náročná jak psychicky, tak i fyzicky. Po skončení jsem se ale cítila jako nový člověk. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se lehká, ale hlavně jsem cítila neskutečnou sílu. Měla jsem pocit, že v životě dokážu cokoliv!! To nejdůležitější ale bylo, že jsem poprvé viděla rodiče jako rodiče. Neodsuzovala jsem je ani nehodnotila. Přijala jsem je a možná i pochopila. Došlo mi, že jim nemám co odpouštět, ale že už se jimi ani nemůžu zabývat. Můj život jde dál a mě už i tak hodně ovlivnilo to spojení, které mezi námi bylo.

Netrvdím, že se všechno vyřešilo, ale já se cítím líp a mám pocit, že můžu jít v životě dál. Nebo minimálně už neřeším minulost a soustředím se na budoucnost. I v té mě čeká ještě hodně práce. Bez vyřešené minulosti se ale člověk dopředu nepohne. Můžu jen doporučit všem, co řeší nějaké rodinné trápení, ať si na konstelace zajdou! Určitě to za to stojí.

Teď mě čeká další část práce na mojí osobnosti,....

Hezký den

Vaše Jana