Cesta za lepším životem - 6. díl - Řád

Když se z vašeho života stane totální chaos, toužíte po jediném. Dostat do něj řád. Řád je něco, v čem se cítíme dobře, co nám dává smysl a kde jsme v bezpečí. Pocit bezpečí je vůbec ten nejdůležitější pro naše fungování. Já jsem dokázala ze svého života udělat takový maglajz, že dostat do něj řád byl docela oříšek.

Hodně se mi to podařilo díky nové práci. Měla jsme najednou pravidelný pracovní režim od pondělí do pátku a mohla jsem si udělat řád i v jídle, s čímž jsem do té doby taky hodně bojovala. Začátky byly sice docela náročné, ale časem se to zajelo a mě to najednou vyhovovalo. Po letech totální anarchie jsem najednou měla systém. Nebyl to pro mě úplně jednoduchý přechod, ale sžila jsem se s tím a postupně se mi začaly uklidňovat i jiné věci. Začala jsem si díky tomu dávat dopořádku i finanční záležitosti. Práce a finance, to byly dvě zásadní věci, které jsem řešila a snažila se udělat z chaosu řád.

Začalo se dařit, alespoň v těchto dvouch odvětvích jsem měla jasněji. Je pravda, že co se práce týče, tak jsem měla stále v hlavě honbu za posláním a pořád mi to vrtalo hlavou, ale dost jsem to utlumila. Bohužel, neuměla jsem si ten řád tak snadno sjednat i v ostatních oblastech. Práci jsem měla jasně danou, účty platila všechny ihned vždy na začátku měsíce, všechny v jeden den, abych měla pak klid, ale pořád jsem se neuměla srovnat ve vztahové rovině. Stále jsem se cítila uvězněná v kruhu a i když se mnohé zlepšilo, cítila jsem, že to podstatné mi zatím stále uniká.

Ať jsem chtěla nebo ne, stále jsem běhala v kruhu a nechápala proč a nevěděla jsem, jak to mám změnit. Ani jsem nevěděla, co bych vlastně měla měnit. Ta mlha okolo mě byla pořád a já z toho byla hrozně nešťastná. Přece se snažím, tak proč se nic neděje??? I když jsem na jednu strana byla ráda za pokrok, na druhou stranu jsem to negativní pořád hodně vnímala.

Taky jsem v té době hledala stále utěchu, oporu a pomoc u chlapů. Divila se, proč nepřichází žádný pořádný chlap a dál si užívala nezávazných známostí a ještě na to byla hrdá :(. Stále mi to základní nedocházelo, i když mi to moje kamarádka opakovala neustále dokola!!

Nicméně, řád, který se mi v životě začal vytvářet, mi dal a stále dává v životě prostor pro řešení spousty dalších věcí. Jsem za něj i dnes opravdu vděčná, protože se spousta věcí okolo "vyčistila" a já mám možnost řešit další věci. Jak se mám ale dostat z té věčné mlhy???

Byla to dlouhá cesta,..

Vaše Jana

Cesta za lepší životem - 5. díl - Poslání

Vystudovala jsem stavárnu a pak pár let projektovala. Poté jsme přešla do světa financí. Teď jsem zpátky doma a začínám od začátku. Co budu teda dělat? Obě dvě práce mě svým způsobem bavily, ale ani jedna mi nepřinášela takové uspokojení, které bych chtěla. Stále jsem cítila, že je někde něco, co mě bude bavit mnohem víc a co mi bude přinášet určitý druh naplnění. Říká se tomu poslání.

Jenže jak ho zjistit? Kde ho najít? Měla jsem brigádu a hledala jsem si nějakou normální stabilní práci. Věděla jsem, že potřebuji ve svém životě opět nastolit určitý řád. Přesto jsem ale chtěla něco víc. Nevěděla jsem co a zoufale jsem to chtěla zjistit. Rozhodla jsme se, že půjdu opět na vysokou ( už jsem ji studovala dvakrát, ale pokaždé jsem ji nechala) a budu konečně studovat něco co mě bude doopravdy bavit.

Tak jsem začala hledat, kde jsou jaké možnosti dálkového studia, protože na denní bych nešla. Žádný obor mě ale nezaujal a tak jsem byla zklamaná :(. Přesto jsem sama v sobě věřila, že musí být něco, co by mě doopravdy naplňovalo. Chtěla jsem stůj co stůj najít to své poslání, které mám v tomhle životě vykonávat. Věřím, že každý z nás nějaké takové má a je na něm, zda ho najde či ne. Moje touha byla veliká, ale vedla pouze k frustraci, jelikož mi to bylo tak moc vzdálené.

Je jasné, že jsem žádné poslání nemohla najít. Byla jsem tehdy víceméně na dně a frustrovaná sama ze sebe a ze světa okolo mě. Na to, aby jste věděli, co chcete doopravdy dělat, co vás bude uspokojovat a budete to dělat bez ohledu na to, zda vám to bude přinášet peníze nebo ne, mi chyběla jedna podstatná nebo spíše zásadní věc, neznala jsem sama sebe!!! A co je horší, neměla jsem se vůbec ráda, i když na moji obranu jsem to tehdy nevěděla. Nevěděla jsem, co mi přináší radost a co bych mohla dělat kdykoliv. Pro mě bylo i tehdy poslání spojeno s penězi. Jediné, co mě zajímalo, byly peníze.

Naštěstí, přišel ten řád, který jsem tolik potřebovala a to v podobě zaměstnání. Nastoupila jsme do banky. V tu chvíli jsem byla spokojená a moje myšlenky se ubíraly jiným směrem. Je pravda, že mi hlavou proběhlo, zda je to opravdu to pravé ořechové, to přesně pro mě, ale dál jsme to neřešila. Tahle práce mi přinesla přesně to, co jsem tehdy potřebovala, kvalitní zázemí. I když jsem si tenkrát spoustu věcí neuvědomovala, velmi záhy jsem měla pocit, že tady jsem pro tuhle chvíli na správném místě a přestala se tématem životního poslání zaobírat.

Je to už skoro rok a téma poslání je pro mě zatím ještě stále trošku mystické, i když,.... Nacházím po malých krůčcích něco, co mě baví a uspokojuje. Nacházím svoji cestu, která by mohla být i mým posláním. Někde uvnitř sama sebe cítím, že tomu tak je. Stojím teď ale na samém začátku.

Věřím, že poslání opravdu existuje. Pokud však člověk nezná sám sebe, nemůže najít ani své poslání.

Hledejte, zkoumejte a objevujte,..

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 4. díl - Hledá se spasitel

Tonoucí se stébla chytá. To je prostě holý fakt. Ve chvíli, kdy jsme se cítila mizerně a na dně, tak jsem doufala, že mi z toho někdo pomůže. Přece mi musí někdo pomoct, když já sama to nezvládám. Žila jsem v tomhle přesvědčení docela dlouho. A přesně jsme věděla, kdo by to měl být. Úžasný, skvělý, chytrý, milý, prostě nej chlap!

Ve chvíli, kdy jsme se skoro nenáviděla, jsem doufala, že mě někdo jiný bude mít rád! Když já sama si neumím pomoct, tak mi pomůže někdo jiný. Pokud já sama si neumím dát život dohromady, tak to přeci musí udělat za mě někdo jiný! A tak jsme zoufale hledala, kdo mi v životě udělá jasno a dostane mě z mlhy. Bože, jak naivní to bylo. V té době jsme si asi nejvíc potvrdila, že to co vyzařujete, to taky přitahujete :(.

Potkávala jsem muže a doufala, že mě spasí. Nespasili. Většinou mě jen využívali! Jenže já to neviděla. Upínala jsem na ně veškerou svoji energii a místo, abych se z těch "sraček" dostávala, propadala jsem se ještě hlouběji. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych se z toho všeho dokázala vyhrabat sama. To pro mě byla úplně nepředstavitelná myšlenka.

A tak jsme hledala a hledala a nacházela jen lidi, kteří mě ještě stahovali níž a níž. Nechápala jsem, že všichni okolo mě někoho mají a já furt nic. Přece nejsem tak ošklivá nebo tak hrozná. Kde je ten můj princ, co mě zachrání???? Dano, co mám dělat??????? Stále ta samá otázka. Upřímně, nechápu, že mě kamarádka nekopla do zadku! I když už od toho asi nebyla daleko. Její odpověď byla stejná. Kašli na chlapi, věnuj se sobě!!!

Jak? Jak? Jak????? Dej mi návod!! Ne, to nezvládnu sama. Počkám si na toho chlapa, co mě z toho dostane a vyvede mě na "světlo"! Jak na něj chci ale dlouho čekat? Co když má ta Dana přeci jen pravdu? Jsem schopná to sama zvládnout? Ne, nejsem :(. Ale když nikdo nejde, tak to asi budu muset zkusit sama. Jenže, jak to mám k čertu udělat? To se jí lehko řekne, ale já prostě nevím jak!

A přestat se vídat s chlapama??? Ani náhodou. Baví mě to. Připadám si pak sexy a žádoucí. Sice jim jde jen o sex a žádný o mě nestojí, ale stejně je svým způsobem mám ve své moci. Mé Ego aspoň na chvíli plesá a já se cítím dobře. Dobře? Ale na jak dlouho? Jestli má ale doopravdy pravdu, tak já přece musím něco udělat!

Připouštím, že se teda zatím, než se ten můj spasitel objeví, pokusím na sobě pracovat sama. Mám se věnovat sama sobě, ale co to je? Tak já se teda nějak pokusím věnovat sama sobě, stejně tomu ale moc nevěřím. Však ten můj princ příjde a pomůže mi. Do té doby se teda nějak pokusím nad sebou víc přemýšlet. To bude stačit!

Opravdu jsem tomu věřila a upínala se na to doopravdy jako ten tonoucí na stéblo,... Jenže, takhle to nefunguje! Přesto jsem pak po více než roce spasitele našla :), jenže úplně jiného, než jakého jsme tehdy hledala!

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 3. díl - Mlha kam se podívám

Ano, začnu znovu. Úplně od začátku. Budu řešit vše od čeho jsem kdysi utekla a najdu svoji cestu. Jenže kde začít. Kam se obrátit. Byla jsem doma. V kruhu rodiny a přátel, kteří mi byli oporou, ale nijak výrazně mi pomoct nemohli. Tohle jsme si musela vyřešit svým způsobem sama!

A tak jsem tam stála a nevěděla co dál. Neměla jsem nejmenší ponětí co bude. Veděla jsem jen, že všechno je špatně. Ale ať jsem se kolem sebe dívala sebelíp, viděla jsem jen mlhu. Mlha přede mnou, mlha za mnou a to doslova! Nejhorší na tom všem bylo, že jsme si to uvědomovala. Tehdy to bylo pro mě to nejhorší. Dnes za to děkuju. Kdybych si to tehdy neuvědomovala, tak se možná nikdy nic nezmění.

To vědomí mě donutilo začít něco dělat. Nevěděla jsem ale co. A tak jsem začala od naprostých základů. V prvé řadě se musím o sebe postarat. Měla jsem kde bydlet a co jíst, ale musela jsem si najít práci. V našem regionu to ale není žádná sláva a já ani nevěděla, co bych vlastně chtěla dělat. Jen jsem věděla, že nechci a nemůžu zůstat doma, potažmo na úřadě práce. Tak jsem si našla brigádu. Dobře, zajistila jsem si nějaký příjem. Co dál? Nevěděla jsem.

Každopádně, jsem se učila mít nějaký režim. První co jsem změnila, byl přístup k penězům. Hned po výplatě jsem zaplatila účty a teprve potom utrácela. To všem možná příjde jako logické, ale pro mě to v té době vůbec nebylo logické, natož samozřejmé. Opravdu jsem začínala úplně od začátku. Tak fajn, mám příjem, platím účty, ale co dál???

Ta otázka mě stále pronásledovala. Něco ve mě vědělo, že musím hledat. Něco mě hnalo vpřed. Ale jak chcete jít vpřed, když nic nevidíte??? Byla jsem z toho nešťastná a stále se ptala svojí kamarádky, co mám dělat, kam se mám posunout, jaké kroky KONKRÉTNĚ mám dělat, aby ta mlha zmizela. Její odpověď zněla stále stejně. Věnuj se sama sobě! Jak já tehdy tuhle větu nenáviděla!!! Co to proboha znamená??? Ať jde s takovou radou do háje a řekne mi rovnou co mám udělat a ne takovýhle nesmysli, které mi vůbec nepomůžou!!!

Stála jsem v té mlze a byla nešťastná. a druhou stranu jsem ale cítila, že je dobře, že jsem to rozhodnutí udělala. Svým způsobem mi spadl kámen ze srdce a já se tak nějak cítila lehčí. Ta mlha musela přijít. Teď už vím, že to mělo svůj záměr, ale tehdy jsem tu situaci ze srdce nenáviděla!

Pro všechny, co mají teď taky pocit, že je kolem všude mlha, vydržte! Nic netrvá věčně a i když vám to tak občas může připadat, ta mlha se jednou doopravdy protrhá. Jen musíte věřit, že to má svůj smysl a neztrácet naději :)

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 2. díl - Zásadní rozhodnutí

Když jsem si uvědomila, že se z mého života stala noční můra, věděla jsem, že se musí něco změnit! Bohužel jsem se do všeho tak zacyklila, že jsem neviděla cestu ven. Bylo mi ale jasné, že musím změnit svůj život úplně od začátku a začít od nuly.

Bylo to pro mě hodně těžké rozhodnutí, ale jiné řešení už v tu chvíli asi nebylo. Jsem hodně přemýšlivý člověk, co se pídí po možnostech osobního rozvoje a sebepoznání a asi i díky tomu, jsem už prostě takhle dál žít nemohla. Nebo možná mohla, ale nechtěla. Moje představa o životě byla úplně jiná a já ji chtěla! Jenže jak začít život od začátku? Jak všechno změnit a začít jinak?

Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlela a nenacházela řešení. Při větším zamyšlení mi došlo, že tu jedna možnost je. Vrátit se zpět domů a ne, že začnu od začátku, ale vrátím se zpět do minulosti a začnu řešit to, od čeho jsem před lety utekla. Ono se to nikdy nedořešilo a já cítila, že bez toho se dál nehnu. Rozhodnutí to bylo opavdu těžké, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit zpět domů a řešit věci, které jsem nikdy řešit nechtěla.

Já jsem typ člověka, který když se pro něco rozhodne, tak to musí být hned. Tedy i stěhování jsem dala dohromady prakticky během pár dní. Jakmile jsem se jednou rozhodla, že začnu řešit svůj život a že ho změním, nebyla jsem k zastavení. Dokonce se mi už tehdy podstatně ulevilo. Každopádně, to nejtěžší mě teprve čekalo. Byla jsem celá doslova "zanešená" negativitou :(.

A tak jsem to konečně po dlouhých osmi letech udělala a vrátila se domů. Už jsem nechtěla utíkat sama před sebou, ale rozhodla se, že to budu řešit. Těch 8 let bylo naskutečná škola života, ale vše co jsem neřešila a před čím jsem chtěla utéct, mě nakonec dohnalo :(((.

Dnes jsem šťastná, že jsem před rokem a půl ten krok udělala a rozhodla se vrátit zpátky. Byl to pro mě zásadní krok v mé cestě za lepším životem. Kdybych zůstala, tak se budu dál motat v kruhu, do kterého jsem se dostala. Topila bych se v depresích a možná i alkoholu a hledala útěchu ve vztazích na jednu noc,..

Nebylo snadné se vrátit a postavit se čelem ke všemu, co mě tu čekalo, ale já jsem tu výzvu přijala. Začala jsem dlouhou cestu, ale věřím, že mi to přinese to, po čem toužím: Šťastný a spokojený život. Tohle byl důležitý zlom a milník v mém životě,...

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 1. díl - Uvědomění

Můj život se v poslední době točí okolo jednoho tématu, a to o práci sama se sebou a na sobě. Tenhle blog jsme chtěla mít proto, abych se mohla občas prostě vypsat ze svých pocitů a toho co mě třeba trápí nebo naopak těší. Taky chci psát o své cestě, kterou právě teď procházím, protože myslím, že je to v mém životě hodně zásadní věc a navíc, věřím, že těch lidí, co jsou ve stejné situaci jako já a chtějí něco změnit, je spousta!

Nazvala jsem to Cestou za lepším životem. Chci psát o cestě, po které momentálně jdu, co to pro mě znamená a kam se chci dostat. Každý díl bude věnovaný jedné části mé cesty a doufám, že se mi podaří dostat tam, kam chci.

O spoustě věcí už jsem tu psala, ale i tak to napíši znovu, aby to mělo nějaký koncept. Navíc se s časem mění i můj pohled na věci z minulosti, tak ať je to tak, jak je to teď aktuální.

Nehledě na dětství, které nebylo ideální, jsem měla celkem hezký život. Měla jsem práci, která mě bavila a dokonce jsem dálkově dělala školu, abych to dotáhla co nejdál. Měla jsem skvělého partnera, se kterým jsme plánovali společnou budoucnost. Měla jsem vlastně vše, co jsem si jen mohla přát. Přesto jsem sama v sobě neustále cítila určitý neklid, který jsem neuměla vysvětlit. A pak to vzalo najednou rychlý spád! Dělala jsem jedno špatné rozhodnutí za druhým. I když jsem tehdy věřila, že dělám to nejlepší,....

Úplně všechno šlo k šípku, ale opravdu všechno. Jako bych se najednou ocitla v úplné temnotě a nevěděla kudy kam. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme to ze začátku vůbec nevěděla. Dlouhou dobu jsem byla spokojená a nevšimla si těch mračen, co se nade mnou začaly rychle stahovat! Je pravda, že už to nebylo tak v pohodě jako dřív a věci, co se mi dřív dařily, najednou nefungovaly. Jako by bylo všechno naopak.

Bohužel, dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že je něco špatně. To prozření přišlo až ve chvíli, kdy se celý svět okolo mě, včetně mě, doslova zhroutil! Jako bych celou dobu spala, najednou jsem otevřela oči a nestačila se divit tomu, co vidím. Psychicky i fyzicky jsem se nepoznávala. Byl ze mě jiný člověk a jediné, co jsem věděla, bylo, že tohle nechci!!!!! Jenže jsem nevěděla, jak z toho ven a kde vůbec začít. Vlastně jsem ani nevěděla, co že to je vůbec špatně. Co se pokazilo? Proč se to pokazilo? Kde se to pokazilo? Proč nejsem šťastná, trápím se a lepí se mi smůla na paty????

Bylo to hodně těžké období a moc jsem si nevěděla rady. Má touha to změnit ale byla silná. Bohužel, jsem nebyla v životě zvyklá spoléhat na své okolí a rodinu, ale pouze na sebe sama, a tak pro mě bylo těžké, když jsem si uvědomila, že tohle sama asi nezvládnu. Potřebovala jsem k tomu někoho dalšího už jen proto, že to viděl jinýma očima a mohl mi pomoci dostat se z té tmy, kde jsem byla!

A tady začíná má cesta,...

Vaše Jana

Rodinné konstelace

Ve své cestě za lepším životem jsem bohužel dost bržděná svojí minulostí. Pořád mě to ovlivňuje a nedokázala jsem se z toho sama úplně vymanit. Nemyslím teď věci, které se staly v minulých letech, ale bavím se spíše o věcech, které se děly v dětství. Nosím si sebou neustále spoustu věcí z minulosti a neuměla jsme se od toho odprostit, abych mohla s čistým štítem pokračovat do budoucnosti.

Nicméně, s postupem času, kdy se snažím na sobě intenzivně pracovat, se mi dařilo postupně rozklíčovávat určité věci a postupně je tak nějak řešit. S některými jsem si dokázala postupně poradit sama, ale s některými ne. Ne, že bych nevěděla co s tím, ale prostě jsme nevěděla JAK na to, abych se toho trvale zbavila.

Věděla jsem, že mě do minulosti stále vrací můj vztah k  rodičům, konkrétně k matce. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsme to uměla celkem reálně a už bez emocí pojmenovat a celkem se s tím i vyrovat, ale stejně jsem věděla, že mě to pořád drží a nejde mi to pustit. Musela jsem pomoc hledat někde jinde, sama jsem nebyla schopná to vyřešit.

Přímo touhle problematikou se zabývá metoda, která se nazývá rodinné konstelace. Nejsem žádný její znalec, takže tu o tom nechci nijak obšírně psát, ale ráda bych aspoň popsala svůj vlastní zážitek! Metoda pracuje vlastně ve zjednodušené podobě s energií. Pokud se řeší rodinné problémy ( lze i jiné), pracuje se s energií v rodině, a to nejen mezi lidmi, kteří žijí, ale jde se i několik generací do minulosti.

Musím říct, že v mém případě jsem se zabývali hlavně linií od mámy, protože tam jsem cítila největší problém. V rámci "terapie" máte sami možnost být tím daným člověkem a cítit jeho energie, případně co ho vlastně trápí. Já se tímto způsobem dostala k traumatu svojí prababičky a bylo strašně zvláštní sledovat, jak ta negativní energie přeskakovala z jedné rodové generace na druhou. Každý člen rodiny ji jinak zpracoval a do jeho života se promítala trochu jinak, ale víceméně si držela svůj význam. Hodně mě překvapilo, že ty pocity byly dost podobné právě vždy ob generaci. Každopádně, je zajímavé si něčím takovým projít a vcítit se do pocitů někoho jiného.

Hodně mi to pomohlo pochopit, co se vlastně v naší rodině děje. Je totiž prakticky celá rozložená a nikdo s nikým nekomunikuje a celkově ta rodina vůbec nefunguje. Tím, že jsem se já rozhodla to řešit, je velká pravděpodobnost, že se už tenhle model dál opakovat nebude, a že tu linii konečně přetrhnu. Nevyřeší se tím samozřejmě všechny starosti, které člověk v rámci rodiny má, ale dost mi to pomohlo pochopit svoje rodiče a to proč se dějí věci tak jak se dějí. Najednou mi došlo, že jsem všichni víceméně objetí něčeho vyššího, ale zároveň se pak ve svých životech stáváme pachateli, jelikož to přenášíme dál :(.

Já jsem se snažila v životě přejímat zodpovědnost za svoje rodiče a prakticky dělala rodiče já jim. A to bylo špatně. Pomohlo mi to si uvědomit, že v tomhle stavu jsem jen "dítě" a nemůžu některé věci řešit a trápit se jimi. Celá terapie byla hodně náročná jak psychicky, tak i fyzicky. Po skončení jsem se ale cítila jako nový člověk. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se lehká, ale hlavně jsem cítila neskutečnou sílu. Měla jsem pocit, že v životě dokážu cokoliv!! To nejdůležitější ale bylo, že jsem poprvé viděla rodiče jako rodiče. Neodsuzovala jsem je ani nehodnotila. Přijala jsem je a možná i pochopila. Došlo mi, že jim nemám co odpouštět, ale že už se jimi ani nemůžu zabývat. Můj život jde dál a mě už i tak hodně ovlivnilo to spojení, které mezi námi bylo.

Netrvdím, že se všechno vyřešilo, ale já se cítím líp a mám pocit, že můžu jít v životě dál. Nebo minimálně už neřeším minulost a soustředím se na budoucnost. I v té mě čeká ještě hodně práce. Bez vyřešené minulosti se ale člověk dopředu nepohne. Můžu jen doporučit všem, co řeší nějaké rodinné trápení, ať si na konstelace zajdou! Určitě to za to stojí.

Teď mě čeká další část práce na mojí osobnosti,....

Hezký den

Vaše Jana 

Když se učí dospělý

Minulý měsíc jsem se doslova rozohnila kvůli svým financím. Došlo mi, že jsem absolutně nezodpovědná a neumím s nimi naprosto vůbec zacházet. Jenže já už nejsem malé dítě, ani pubertální holčička a co víc, jsem za sebe zodpovědná! Rozhodla jsem se tedy, vzít to pevně do rukou a pořádně s tím zatočit.

Původně jsem měla v plánu, že kromě splácení závazků, budu taky šetřit. Bohužel, jsem si ověřila, že to prostě neumím. Nejsem na to ještě dostatečně zralá a jakákoliv vyšší částka na mém účtu je nebezpečná. Rozhodla jsem se tedy pro jinou strategii. Nastavit splátky na dosavadní závazky na maximální možnou hodnotu. To znamená, že si měsíčně nechávám opravdu minimum finančních prostředků. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se s tím naučit hospodařit.

Přesto se mi podařilo minulý měsíc obohatit svůj šatník o nové kalhoty a tento měsíc jsem doplnila zase pro změnu kosmetický sortiment. Zvládnout se to dá, ale není to snadné. Nikdy jsem nepřemýšlela nad každým nákupem a každou utracenou korunou. Teď ANO! Dala jsem si ale jeden závazek. I když dávám pryč velkou spoustu peněz ( zbavím se tak do dvou let veškerých závazků) a zbývá mi opravdu jen na to nejnutnější, dá se vyjít a ještě si něco pořídit. Nechci totiž šetřit za každou cenu a některé věci si koupím nehledě na peníze. To, že šetřím a chci vyjít s co nejnižším rozpočtem, tak to neznamená, že si nekoupím třeba nové boty, nebo právě již zmíněnou kosmetiku, že si nezajdu do kina nebo s přáteli na skleničku.

Chci se snažit šetřit a umět efektivně nakládat s penězi, ale také chci důstojně žít! Je zvláštní přemýšlet po tolika letech o penězích, ale už bylo na čase. Nicméně, si připadám jako to malé dítě, co sedí v první třídě v lavici a učí se počítat. Stejně tak i já se učím počítat a jde mi to stejně pomalu :). Každopádně, jsem přesvědčená, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v životě, ketré by měl každý dospělý člověk umět. Jenže, co když se to neměl příležitost naučit?

Jsem ráda, že jsem k tomu vůbec došla a začala nad tímhle uvažovat a řešit to, i když mě k tomu svým způsobem dohnala situace. Každopádně se to učím a snad se to i naučím. Chvíli to ale asi ještě potrvá. Nicméně, snažím se držet základního pravidla, že nebudu na konci měsíce v minusu a ani nebudu čerpat z kreditky. V srpnu se mi to úplně nepodařilo, tak jak jsem chtěla, ale oproti minulým měsícům tam byl pokrok. Snad tento měsíc dopadne opět o něco lépe, i když jsem finančně v horší pozici.

Vaše Jana

Změna priorit

Je zvláštní, jak se člověku můžou během roku změnit priority. Já jsem vždy bývala typ člověka, co žije od výplaty k výplatě. Nikdy jsem nešetřila a standardně jsem týden před výplatou měla na účtu pár korun. Když se mi v té době líbilo něco v obchodě, tak jsem to zaplatila kreditkou a nebo si na to od někoho půjčila. Vlastně jsem neustále žila "na dluh". Prakticky každý měsíc jsem začínala s mínusem. Co si pamatuju, tak to snad ani nikdy nebylo jinak.

Ani nevím, čím to bylo, ale prostě jsem se nikdy nenaučila vycházet se svými penězi, natož pak něco ušetřit!!! Když bylo třeba, posloužila kreditka. Na co šetřit??? Takhle jsem žila opravdu hodně dlouhou dobu a co hůř, dostávala jsem se postupně víc a víc do toho mínusu. Naprosto jsem nezvládala hospodažení s penězi.

Pokaždé to bylo úplně stejné. Přišla výplata a první co bylo, tak se šlo na nákupy. Nejdřív se koupilo to, co jsem chtěla a teprve, až co zbylo, tak z toho se hradily účty. Naprosto nepřijtelný model, který jsem bohužel praktikovala několik let :(. Je jasné, kam to asi tak vedlo. Nicméně, mi na tom nikdy nepřišlo nic divného. Jen jsem nechápala, jak je možné, že ostatní mají naspořeno na dovolenou, na vánoční dárky, či na nové vybavení bytu,... Nijak zvlášť jsem to ale neřešila a žila si v klidu dál, dokud to šlo. Jednou to už ale přestalo jít.

O následcích se asi ani nebudu nijak rozepisovat, donutilo mě to ale, s tím něco dělat. Úplně se mi překopal život a já se postupem času učila úplně základní věci. Po té, co mi dojde výplata, zaplatím účty a vše co je třeba a teprve potom utrácím to, co zbylo. To je docela fajn změna, k dokonalosti to má ale ještě daleko. Je pravda, že v konečném důsledku mi toho moc nezbyde, ale vyjít se s tím dá. Bohužel, na ten zbytek jsem dlouhou dobu aplikovala stejný princip, jako předtím na celou částku. Po zaplacení účtů jsem šla na nákupy :(.

Takže se celý model opakoval, jen s tím rozdílem, že jsem měla zaplacené vše potřebné. Jenže jsem opět každý měsíc začínala s mínusem. Nicméně, každý člověk se časem vyvíjí a tak i já jsem došla k jistému uvědomění a prozření. Došlo mi, že takhle to dál doopravdy nejde!!!! Musím to změnit a to co nejdřív!! Začala jsem s jednoduchým cílem, být na konci měsíce v plusu a nebo alespoň na nule. Hlavně se nedostat do mínusu. Bohužel, jsem tento měsíc začínala se značným mínusem a do toho ještě přibylo několik oslav narozenin, což také ubralo značnou část prostředků.

Přesto všechno to chci dokázat. Zatím se opravdu držím a neutrácím. Na druhou stranu si ale občas udělám radost a zajdu si třeba do kina, nebo jsem si teď koupila nějaké drobnosti v drogerii. Bez toho bych se asi zbláznila. Nicméně, pokud se mi podaří začít příští měsíc bez mínusu, bude to hodně velká změna! Bude to opravdu po letech poprvé, co nezačnu měsíc s deficitem!! Už jen ten pocit je úžasný! Můj cíl je samozřejmě o kousek dál. Chci se dostat do fáze, kdy si budu schopná i něco uspořit.

Je to samozřejmě běh na dlouhou trať a je jasné, že to nepůjde změnit hned. Pro mě je ale důležitá změna postoje a priorit v rámci mých osobních financí, protože ta se za poslední rok opravdu radikálně změnila! Vím, že bych měla být schopná při všech závazcích, které mám (a že jich není málo) ještě uspořit cca 2.000,- za měsíc. Do konce roku mám však o něco skromnější cíle. Chci se naučit hospodařit s penězi tak, abych nebyla na konci měsíce v mínusu a když se mi podaří každý měsíc ještě uspořit 500,-, tak budu ráda! 

Uvidíme, jak to zvládnu :)

Vaše Jana

Královna dramatu

V poslední době se mi v životě děje dost věcí. Nebo mi to tak alespoň připadá. Ono se toho celkově za poslední rok událo opravdu hodně. V jistých věcech se můj život dává tak nějak dopořádku a zastabilizovává se, ale v některých věcech mám stále větší chaos.

Každopádně mi došlo, že jsem hotová královna dramatu. Mám sklony některé věci ve svém životě úplně neskutečně dramatizovat a to ve všech úrovních. Nejvíc se to asi týká vztahů. Mám pocit, že čím jsem starší, tím se to u mě zhoršuje. Aspoň si teda nevzpomínám, že bych to tak měla když jsem byla mladší. Nevím, jestli je to tím, že třeba podvědomě panikařím, že stále nemám partnera a nebo jsem už prostě taková povaha, ale někdy mě to stojí opravdu zbytečné nervy.

Je pravda, že co se týče výběru partnera, tak nemám zrovna štěstí. Nicméně, občas se mi podaří potkat někoho, kdo za to stojí. A i když to třeba nevýjde, jako teď, tak vím, že takový muži ještě existují a to je super pocit. Můj mozek jako by v těch chvílích ale odjel někam hodně daleko. Já se najednou vůbec nepoznávám. Jsem celkem emotivní člověk, ale zároveň už mám jisté zkušenosti a očekávání a nevzdám se jich.

Stejně pak ale začnu úplně vyšilovat!!! Možná to na mě ani není poznat, ale uvnitř sama sebe, jako bych najdenou byla úplně rozpolcená, nejistá a totálně zmatená. Jestli je to tím, že jsem čím dál straší a tím se to zhoršuje, tak nechci ani vědět, jak to bude vypadat třeba za dva roky! Mám takové výkyvy, kdy jsem úplně v pohodě a pak se stane nějaká drobnost a já sem úplně rozhozená!

Jak říkám, hotová královna dramatu. Moje kamarádka už ze mě nejspíš nemůže :). Vždy ji zasypu kupou sms a telefonátů a je to stále to stejné dokola. Co se týče mých vztahů s muži, nějak v tom neumím najít harmonii. Člověk si někdy říká, že to bude čase třeba lepší, ale co když se to časem zhoršuje??? To je věc, se kterou prostě neumím pracovat :(. 

Tak uvidíme za  čas, když třeba zase někoho potkám, jestli bude zase vyšilovat... Jestli jo, tak budu asi raděj sama na pořád :DDD

Všem dalším královnám dramatu přeju pevné nervy :)

Vaše Jana

100x NE

Já a můj věčný boj - muži,...

Musím říct, že nemám štěstí na chlapi. Ať dělám co delám, přitahuju ty špatný. Když si tak procházím poslední léta svého života a muže, kteří mým životem prošli, je to marnost nad marnost :(. Jeden horší jak druhý a většině šlo jen o to jedno. Já mám vážně asi ten nejhorší vkus na chlapi, co může být :(((.

Pravda ale je, že jsem vždy už na začátku věděla, že to není ono. Jenže moje touha nebýt sama byla silnější! Moje kamarádka "kartářka" mi dycky hned na začátku řekla, že to bude špatný, ale nechtěla jsem jí věřit. Pokaždé jsem si říkala, že se třeba plete,.. Nepletla! A tak to bylo pokaždé. Někoho jsem poznala, byla jsem z něj nadšená a ona mi řekla, že ne, že to není muž pro mě. Musím připustit, že jsem to většinou tak nějak vnitřně cítila, ale nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem být sama i když jsem to potřebovala!

Tak přicházeli další a další muži do mého života,... Pokaždé jsem se na ně ptala kamarádky, i když jsem odpověď už znala a nezklamala se. Pokaždé mi řekla to stejné. Paradoxně to pro mě ale byla vždy úleva. Věděla jsem, že ať něco pokazím, nebo se to nebude vyvíjet tak, jak bych chtěla, že je to jedno, že to stejně není chlap pro mě. Bylo to svým způsobem osvobozující. S touhle kamarádkou se známe už asi 5 let a ani jednou mi neschválila chlapa :) a bohužel se v něm nikdy nespletla. A tak mým životem procházeli další a další muži a já si vždy řekla, no co, stejně to není ten správný chlap. Před některými mě varovala opravdu rázně, u některých to tak výrazné nebylo, ale vždy to bylo NE.

Jednu dobu jsem byla hodně zklamaná, právě proto, že nemůžu najít nikoho, kdo by stál za to. Bylo to docela nedávno. Stále čekám na prince a věřím, že příjde. Tak jsme se o tom s kamarádkou bavily a mě došlo, že je dobře, že jsem zatím sama. Že se musím teď soustředit spíš sama na sebe a vztah by mi nejspíš bral energii a já si navíc stejně hledám špatný muže, takže je to jedno. Rozhodla jsem se, že to nebudu řešit. Poprvé, po hodně dlouhé době, jsem to fakt neřešila. Smířila jsem se s představou, že budu třeba další dva roky sama a i když mi občas bylo smutno, věděla jsem, že toho pravého potkám. Kamarádka se totiž nikdy neplete :))).

Bylo mi fajn. Dost se mi tím ulevilo. Prostě jsem si žila svůj život. Ale jak to tak bývá, opět se mi někdo připletl do cesty, někdo, koho jsem si tentokrát já sama nevybrala, ale to je na jiné povídání. A tak, už jen ze zvědavosti, jsem se zeptala na kamarádčin názor. Samozřejmě, jsem očekávala již nacvičenou odpověď a v klidu se utěšovala, že se mi ty hormony plaší úplně zbytečně. Že mi Danča opět řekne, že to není muž pro mě a já si v klidu budu dál žít a čekat na prince,...

100x NE, pak ale přišlo ANO! Po tolika letech, jsem se dočkala kladné recenze! Byl to šok!! Naprosto jsem to nečekala a dost mě to vyvedlo z konceptu. Potkala jsem někoho, kdo za to stojí! Ale co dál? Na to já nejsem zvyklá,.. Tohle jsem naprosto nečekala a už vůbec ne v tuhle dobu.

Přiznám se, že nemám zdání, co bude dál. Asi se nechám překvapit. Tohle je něco naprosto nového :)

Vaše Jana

Splněná přání

Je to už hodně dávno, co jsem byla malá holčička a měla spoustu snů :). To ale neznamená, že nesním pořád a stále, jen jsou to jiné sny a jiná přání!

Můj život se teď víceméně točí kolem nové práce. Dlouho jsem přemýšlela, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat a stále mě nic nenapadalo. Nicméně, život mi přináší nové a nové možnosti a je na mě, jak se k nim postavím. Dostala jsem možnost pracovat v bance. Musím říct, že jsem nad tím dlouho přemýšlela. Nevěděla jsem, zda je to opravdu to, co bych v životě chtěla dělat. Nakonec jsem se ale rozhodla práci přijmout a dát tomu volný průběh. Přeci jen, v našem regionu si člověk zase až tak moc vybírat nemůže!

Stejně se mi hlavou i dál honily myšlenky na moji profesní budoucnost. Je tohle to pravé? Chci to doopravdy dělat? Co mi to přinese? Co od toho mám čekat? A pak to přišlo.... Šla jsem si do kuchyňky udělat kafé a najednou mi hlavou prolétla vzpomínka na střední školu. Ke konci školy jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, jako každý. I když jsem byla přijatá na VŠ, stejně jsem konkrétně nevěděla, co budu dělat. Každopádně jsem věděla, jak bych chtěla chodit do práce oblíkaná :). Vždy jsem snila o tom, že budu chodit v kostýmku, šatičkách a na jehlových podpatcích. Vím, že je to až dětinsky naivní, ale mě se to prostě horzně líbilo. Postupem času, jsem si tuhle představu spojila s prací v bance. Pokaždé když jsem v bance něco potřebovala, obdivovala jsem všechny, co tam pracovali, jak jsou krásně oblečení a jakou mají skvělou práci. Když jsem ukončila studium na VŠ, které jsem samozřejmě nedodělala, tak první životopisy jsem, jak jinak, poslala do bank! Bohužel, jsme neuspěla a nikdy se mi odtud nikdo neozval a tak jsem se profesně uplatnila ve svém oboru - stavebnictví.

S postupem času jsem na tenhle sen úplně zapomněla. Pokaždé, když jsem ale přišla do banky, tak jsem si s potěšením a se závistí prohlížela bankovní poradce :). Prostě to ve mě nějak zůstalo, i když už jsem dávno zapomněla, že jsem tam v minulosti taky chtěla pracovat.

Když jsem si poslala životopis na nynější místo v bance, vůbec jsem si na tohle nevzpoměla!! Což je dost zvláštní, ale bylo to tak. Až jsem si jednou šla do té kuchyňky pro to kafe a tahle vzpomínka se mi vybavila. Došlo mi, že aniž bych o to nějak usilovala, splnila jsem si jeden ze svých snů :). I když to někomu může připadat jako hloupost, mě to strašně potěšilo. Chtěla jsem do práce chodit elegantně oblečená, v jehlových lodičkách, dělat s lidmi, v příjemném prostřědí a ono se mi to splnilo :).

Někdy prostě jenom zapomínáme na to, co jsme si kdysi přáli a pak nám ani nedojde, že si ta přání plníme,.. Od té doby už nepřemýšlím nad tím, zda bylo dobře, že jsem tu práci vzala nebo ne, ale soustředím se na to, co bych chtěla v životě dál. Protože je možné, že se mi to za pár let zase splní. Osud si tu cestu prostě najde. Takže, ať tak či tak, momentálně mám práci snů :))). Je to sice trochu s nadsázkou, ale je to tak ;). Navíc se mi otevírají dveře k novým možnostem, a to jen proto, že jsem otevřela oči a začala intenzivně vnímat, co se kolem mě děje.

Vnímejte svět kolem sebe a radujte se z maličkostí, jsou totiž nedílnou součástí našeho života.

Hodně splněných přání :)

Vaše Jana

Touha a chtíč

Když člověk ztratí někde na cestě životem víru v sám sebe, je těžké ji pak získat zpět. A to i tehdy, pokud pro něj byla celý život samozřejmostí. O to horší to pak možná je :(. Já jsem rozhodně typ člověka, co si vždy věřil a měl touhu něco dokázat, stát se někým lepším a výjimečným!!

Vždy jsem chtěla patřit mezi ty nejlepší a dělala pro to, co šlo a bylo v mých silách. Jenže jsem se po cestě někde ztratila a najednou to bylo všechno fuč! Nestalo se to samozřejmě ze dne na den, ale prostě to bylo pryč. Veškerá moje touha po životě a chtíč něco dokázat, byly pryč, nebo po nich zbyla jen prázdná slova. Musím říct, že ani mě samotné dlouho nedocházelo, že jsem o tohle přišla i když jsem si na tom dřív dost zakládala. Byly to jedny z mých stěžejních vlastností a nebylo to zrovna příjemné, když jsem zjistila, že jsou pryč! 

Poprvé jsem si to jasně uvědomila teprve před pár dny. I když jsem to nejspíš věděla už dřív, tak mi to nikdy úplně plně nedošlo a asi jsem si to ani nechtěla přiznat. Začalo to díky nové práci, která mi opět vlila krev do žil, jak se říká. Začal jsem mít zase ambice a plánovat a chtít něco víc. Po dlouhé době jsem to myslela vážně a byl to vážně krásný pocit. Tehdy mi došlo, že to je přesně něco, co mi už dlouho dobu chybělo! Na druhou stranu jsem ale dostala strach, jestli to nejsou zase jen plané řeči a skutek se opět zase nikde neobjeví,.. Bohužel, to je něco co mě asi jen tak neopustí, tenhle strach z neúspěchu. Na druhou stranu ho můžu využít a být tak ještě silnější. Mám pocit, jako bych začínala úplně nový život s čistým štítem a mohla opět začít budovat, co jsem si přála a být štastná!!!

Je to pro mě velká výzva a já ji hodlám chytit pěkně za pačesy. Dostala jsem v životě druhou šanci a nehodlám ji promarnit! Může mi to otevřít dveře k mým snům a pomoci mi, abych zase získala zpět to, co jsem už tak dávno neměla. Touhu a chtíč. Mám sice strach, ale bez něj by to nemělo tu správnou hodnotu. Věřím, že to dokážu!!!

Vaše Jana

Žádná cesta není snadná

I když člověk ví, jakým směrem se chce ubírat v následující etapě života, není vůbec lehké ten daný směr udržet. Já jsem se po zpackané části svého minulého života, rozhodla, že půjdu úplně novým směrem. Neznám cíl cesty, ale vím, že po ní musím jít SAMA. Tohle si opakuju stále a stále dokola a stojím si za tím, přesto mám ale tendence vracet se zpět.

Není to jednoduché, všechno ze dne na den změnit a stát se jiným člověkem. Vlastně ani nevím, jestli se chci stát někým jiným. Jen se musím zase postavit na vlastní nohy!

V poslední době se mi všechno obrátilo vzhůru nohama, nebo se to prostě diametrálně změnilo. Mám dobrou práci, ve které jsem zatím moc spokojená a která není ani špatně platově ohodnocená, můžu se zase oblékat tak, jak mám ráda - byznys styl, ve kterém se prostě cítím dobře a mám celkově lepší život. Opět jsem začala cvičit a zdravě se stravovat, abych změnila i to jak vypadám a cítila se po všech stránkách lépe. Takže bych vlastně měla být šťastná a spokojená. Ale tak to úplně není.

Nic není tak růžové jako sako co mám dnes na sobě :). Stále si sebou nesu démony minulosti a mám problém se s nimi vypořádat. Je to hlavně o psychice a taky o sebedůvěře. I když na první dojem působím určitě dost sebevědomě, ne vždy to tak je.

Nedávno jsem měla možnost nechat si udělat krátký rozbor na základě svého písma ( grafologie) a i když to bylo velmi pozitivní, bylo prý jasně vidět, že jsem v soukromí velmi uzavřená a málo koho si pustím blízko k tělu. Což sice není nic neobvyklého, ale u mě za to můžou právě ti démoni, co si sebou nesu. Je to můj neustálý vnitřní boj sama se sebou. Moje sebedůvěra dostala v minulosti pěkně na prdel a nebude lehké to překonat. Na druhou stranu jsem dostala skvělou druhou šanci, začít s čistým štítem a je jen na mě, jestli to zvládnu nebo ne.

To se taky týká mé nesmírné touhy po nalezení toho "pravého". Vzhledem k tomu, že 25 už mi před nějakou dobou bylo, je logické, že bych ráda našla dobrého partnera, se kterým bych si uměla představit svoji budoucnost. Bohužel, si to ale teď opravdu nemůžu dovolit. Táhnu za sebou obrovské břemeno, které si sebou do žádného nového vztahu brát nechci! A potrvá ještě asi 2 roky než se toho nejhoršího zbavím. Je těžké si to neustále připomínat dokola a dokola a bojovat a vydržet. Dva roky nejsou sice tak dlouhá doba, zároveň to ale nejsou 2 týdny!!

Navíc ať se snažím sebevíc, nikomu neubližovat a být k ostatním férová, příjde mi, že se v mém životě poslední dobou vyskytují lidé, kteří po mě budou šlapat, ať udělám cokoliv. Je pravda, že všem se člověk nezavděčí, ale je těžké to překonat. Každý den v sobě hledám sílu, abych zvládla jít na své cestě kupředu a to s hlavou zdvyženou! Tolik toho chci změnit a dokázat....

Vaše Jana 

Být sama sobě kamarádkou

Energie sobě,... Proč jsme ochotni, věnovat tolik času a energie druhým, ale pro sebe to nedokážeme udělat! Aspoň takhle to mám já, nebo jsem to tak měla. Momentálně jsem ve fázi, kdy se učím věnovat se sama sobě.

Není to tak dávno, co mi došlo, že když za mnou přijde nějaká kamarádka a chce s něčím poradit, že nemám žádný problém jí dát radu a myslím, že jsou to i celkem dobré rady :), ale když se něco stane mě, tak se v tom šíleně plácám!

Už nevím, jak se to stalo a co konkrétně jsem řešila ( nejspíš to byl chlap), ale najednou jako bych vystoupila z vlastního těla a stala se svojí kamarádkou, jsem si řekla, co to proboha dělám a jak to vůbec můžu dopustit!! Bylo to dost zajímavý. Prostě jsem si představila, co bych řekla, kdyby za mnou s touhle situací přišla moje kamarádka. Když jsem se odosobnila od té situace a vážně se na to podívala, jako by se to týkalo někoho jiného, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak jsem to mohla vůbec dopustit. Najednou jsem viděla všechny chyby a negativa, co jsem předtím úplně přehlížela!

Jak je možné, že můžeme být pro někoho druhého dobrou přítelkyní, ale sami pro sebe už kamarádkou nejsme!!! Jakto, že pro své přátele chceme to nejlepší, ale pro sebe už ne??? Je to smutné,.. Ale já se rozhodla, že budu sama pro sebe tou nejlepší kamarádkou! Takže vždy, když si s něčím nevím rady, nebo mě něco trápí, tak si představím, že mi to říká kamarádka a co bych jí poradila.

Hned tu situaci vidím z úplně jiné perspektivy! Dost mi to pomáhá soustředit se jen sama na sebe,.. A i když se stále vyskytují věci, co mě vždy srazí zase o kousek zpátky, tohle mi umožňuje jít vpřed!

Věnovat se sama sobě, bylo po dlouhé době moje nejlepší rozhodnutí a doufám, že mi to do budoucna přinese samé pozitivní věci ;). Zatím se to přeci jen posunulo o něco lepším směrem.

A co plánuju dál a v čem se chci posouvat a co mě ještě čeká? Uvidíme ;)

Vaše Jana

Jak se dostat z kruhu

Když se ráno probudíte a zjistíte, že jste se v životě dostali hodně blízko ke dnu, máte sto chutí se vším praštit a zavrtat se do postele a už nikdy nevylézt! Bohužel, tohle ale nejde, pokud se chcete postavit zpátky na nohy. Navíc já se pod tou peřinou schovávala až příliš dlouho... Nezbývalo mi nic jiného, než začít urychleně jednat. Změnila jsem prostředí, vrátila se zpět k rodině a začala přemýšlet co dál se svým životem.

Přemýšlela jsem a přemýšlela a vymyslela tak leda velký kulový. Opět jsem totiž postupem času začala soustředit svoji energii úplně někam jinam. Pokud se člověk chce vymotat z toho začarovaného kruhu a najít v životě Nový směr, je strašně důležité, aby svoji energii a myšlenky věnoval právě sobě. To bylo bohužel něco, co jsem dlouhou dobu nechápala. Kamarádka mě na to několikrát upozorňovala. Prý věnuji moc energie okolí a nevěnuju se sobě. Popravdě jsem vůbec nechápala, co po mě chce a ještě dlouho poté jsem tomu nerozuměla. A tak i když jsem se sebevíc chtěla z kruhu vymotat, tím, že jsem svoji mysl zaměstnávala neustále někým jiným, neměla jsem šanci se z toho dostat. 

Stále jsem řešila všechny ostatní, jen ne sebe. Je totiž mnohem příjemnější zabývat se cizími problémy než vlastními. A já jsem na to přímo expert. Pokud se v mém životě objevil někdo, u koho jsem cítila, že by mohl potřebovat moji pomoc, ihned jsem svoji energii soustředila na něj a řešila jeho a ne sebe. Pravda je, že to dělám už spoustu let a je to mojí součástí. Nicméně, já jsem opravdu chtěla z toho kruhu ven. A když jsem po pár měsících viděla, že se to nedaří, rozhodla jsem se dát na radu kamarádky. Upustila jsem od lidí, kteří v té době zabírali nejvíce mého času a energie a rozhodla se, s nikým takovým už nestýkat, nebo to omezit na minimum a opravdu být jen sama se sebou.

Bylo to hodně těžký, jelikož v mém období temna jsem došla k závěru, že abych se ze všeho dostala, potřebuju mít vedle sebe oporu v podobě partnera. Nevěřila jsem, že bych to zvládla sama, že by to vůbec bylo možné. Když jsem se ale přesto rozhodla věnovat energii pouze sobě, bylo jasné, že to musí být celé postaveno pouze na mě. Žádný partner, žádná opora, žádná pomocná berlička. Jen JÁ! Smířit se s touhle myšlenkou bylo asi to nejhorší. Strašně moc jsem vedle sebe chtěla někoho mít. Jenže pak mi došlo, že v tomhle stavu to ani není možné. Já se musím dostat z toho prokletého kruhu. Jen já sama a nikdo jiný, To já musím najít tu cestu.

Dala jsem vale všem mužům, kteří se v mém životě vyskytovali. Rozhodla jsem se, že přestanu řešit své kamarády a blízké okolí a zaměřím se pouze sama na sebe a moji rodinu, jelikož ta je mojí součástí. Musím přiznat, že rozhodnout se pro tento krok, nebylo tak těžké jako ho zrealizovat. Není to snadné, když jste zvyklí neustále něco/ někoho řešit a najednou nemůžete. Ze začátku to byl vážně boj. Ale díky tomu, že jsem se snažila hodně rušivých elementů ze svého života vytěsnit, se mi nakonec, alespoň v přijatelných mezích podařilo soustředit sama na sebe.

Musím říct, že mi to dost otevřelo oči a právě většina věcí mi došla až tehdy. Otázkou ale zůstává, pomohlo to?

Jana

Kde se stala chyba?

Dnes to bude tak trochu cesta do minulosti. Poslední dobou dost přemýšlím o svém životě, hlavně o tom co se stalo v minulosti a co mi hodně ovlivnilo život. Když se na to tak zpětně koukám, tak vidím k jak velké změně u mě vlastně došlo a já si to nikdy ani pořádně neuvědomila :(. 

Když jsem byla ještě mladá holka, byla jsem zvyklá, že si musím na všechno vydělat sama. Pocházím totiž z hodně slabých sociálních poměrů. Ale nevadilo mi to, byla jsem na to zvyklá. Taky jsem na sebe byla svým způsobem hrdá, že jsem takhle samostatná. Byla jsem už na základní škole schopná si sama financovat školní pomůcky a kupovat si oblečení. Na střední škole to bylo to stejné, akorát už se jednalo pouze o brigády v létě. I tak jsem si každý rok kupovala pomůcky do školy sama a i většinu oblečení. Nijak mi to ani nepřišlo, věděla jsem, že co si neudělám sama mít nebudu a byla jsem prostě zvyklá. Samozřejmě jsem záviděla lidem okolo, kteří měli od rodičů všechno a nemyslím tím jen materiální věci. Já jsem totiž už v druhé polovině základní školy od rodičů odešla a žila u babičky. Nicméně o tom dnes nechci psát.

Když jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole, věděla jsem, že budu muset opravdu hodně máknout, abych si to vůbec mohla dovolit. Jelikož babička už by to asi nezvládla a rodiče byli v tomto i v mnohých dalších ohledech k ničemu :(. Přesto všechno jsem se pro vysokou rozhodla. Týden po maturitě jsem si sbalila doslova raneček, babi mi dala 1000,- a vyrazila jsem do Prahy. Měla jsem tam už domluvenou brigádu a zajištěno i ubytování. Opět jsem makala jako šroub, dělala jsem i 16-ti hodinové směny, abych si vydělala. A šlo to. Byla jsem finančně prakticky nezávislá a nastoupila na vejšku. Bohužel se mi tam ale moc nelíbilo a co bylo hlavní, konečně poprvé v životě jsem doopravdy byla nezávislá a samostatná a ten pocit byl přímo opojný! Nakonec to dopadlo tak, jak muselo. Na školu jsem se vykašlala a šla makat.

Celý život jsem žila víceméně v nouzi, i když stěžovat si taky nemůžu, tak hrozný to nebylo. Ale stále jsem snila o tom, že jednou si budu moct koupit co budu chtít. A týkalo se to jak oblečení a těch věcí okolo, tak i jídla a dalších základních potřeb. Jsem od narození velký snílek a vždy jsem se v téhle oblasti vznášela v oblacích. Nicméně stále jsem měla nějaké hranice a udržovala jsem kontakt s realitou. Měla jsem celkem dobrou práci a časem jsem začala opět studovat vysokou školu, tentokrát dálkově, abych si mohla dál vydělávat. Prostě jsem byla zvyklá makat a zvládala jsem oboje opravdu hodně dobře. Byla jsem na sebe vážně hrdá a měla jsem proč. Zvládla jsem to! A bylo by to v pořádku, nebýt mých sklonů ke snění!

Představte si, že jste chudá holka, která už od útlého dětství musí na všechno tvrdě dřít. Přesto má hlavu plnou snů a chce se mít jednou v životě dobře, aby už nemusela poznat jaké to je nemít co jíst a hlavně, aby to nikdy nezažila její rodina!!! Přesně to jsem byla a jsem já!! Pak mi vstoupil někdo/ něco do života a otevřelo mi cestu ke splnění svých snů! Což by za normálních okolností byla fantastická příležitost. Bohužel to pro mě bylo moc brzo. Nebyla jsem ještě dostatečně "vyzrálá", abych se s něčím takovým uměla poprat. Bylo to jako byste před dítě, co nikdy nejedlo ani kousek sladkého, otevřeli cukrárnu a řekli, vezmi si co chceš! Najednou jsem neviděla napravo, neviděla nalevo a všude byla jen růžová mlha. Úplně jsem ztratila kontakt s realitou a bezmezně se pohroužila do svých snů.

Pocitově to bylo něco nádherného. Kdo to nezažil asi to nepochopí a já to ani neumím úplně přesně popsat. Byla jsem neskutečně šťastná a tu euforii jsem si náležitě užívala. Jenže díky tomu, že jsem úplně ztratila kontrolu nad realitou, zapomněla jsem na všechny starosti a povinnosti, které jsem v reálném světě měla. Opravdu jsem žila jen vizemi a sny. V reálu jsem ale klesala až na samé dno. Prostě jsem to totálně nezvládla. Moje touha byla tak veliká, že mě úplně zaslepila a na docela dlouhou dobu bohužel :(. To je podle mě období, kdy jsem sešla ze své cesty a začala se motat v kruzích úplně někde mimo realitu.

Musím říct, že probuzení bylo opravdu tvrdé! I když probuzení ne, spíš zjištění následků, jelikož opravdové probuzení přichází až s časem, kdy si člověk všechno uvědomí. Nicméně, najednou se to všechno sesypalo jako domeček z karet. A realita na mě opravdu tvrdě dolehla. Nezbývalo mi nic jiného než se prozatím svého snu vzdát, alespoň tak jsem to tehdy vnímala a začít žít pouze a jen realitou, jelikož nic jsem si dovolit nemohla. Každopádně od té doby už uběhla nějaká doba a dnes to všechno vnímám jinak, ale o tom zase jindy.

Hezký den a pozor na sny :)

Jana

Nový život

Je to už hodně dlouhou dobu, co mám pocit, že jsem sešla ze své životní cesty. Pokud jsem vůbec tedy po nějaké šla. Posledních pár let u mě bylo opravdu přelomových. Velká spousta věcí se změnila, spousta věcí skončila, ale nové a lepší stále nikde. Udělala jsem velkou spoustu chyb a nadělala řadu problému ne jen sobě ale i svým blízkým. Bohužel jsem ale nenašla cestu ven.

Mám stále pocit jako bych bloudila ve tmě a stále dokola. Ať udělám v životě cokoliv, nemůžu se vymotat. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale není to nic příjemného. Obzvlášť pokud to trvá již několik let. Na druhou stranu samo o sobě se nikdy nic nezmění a stokrát si můžu říct, že to chci změnit, ale pokud pro to nic neudělám, tak se nezmění vůbec nic! A to byl můj problém. Stále jsem se ptala sama sebe i druhých PROČ?? A samozřejmě jsem dostávala různé odpovědi. Nicméně jsem vůbec nic nedělala. Jedna moje kamarádka, která se zabývá duchovnem se mi snažila opravdu hodně pomoci. Neustále mi říkala, že musím pracovat sama na sobě a věnovat se sama sobě,.. A já neměla ani zdání jak to myslí. Věděla jsem, že se motám stále dokola a že cesta ven nebude jen tak. Přesto jsem stále chtěla slyšet něco konkrétního! Jako třeba stylem, teď jdi doprava, teď vem tuhle práci, teď udělej přesně to a to a bude to zase dobrý.

Takhle to ale nefunguje. I když mi kamarádka říkala, co je třeba udělat, já tomu nerozuměla a ani to nešlo. Když už se to zdálo bezvýchodný, opět jsem se jí zeptala co mám dělat. Její rada byla prostá. Začni se věnovat jen sama sobě. Investuju až moc energie mimo sebe samu a pak už nemám kdy a z čeho řešit sama sebe. Řekla mi, ať ukončím některé vztahy a začnu se věnovat jen a jen sobě a že se to časem zlepší. To už je docela konkrétní rada, přesto jsem pořád nechápala, co to vlastně znamená věnovat se sama sobě.

Časem to však přišlo samo. Tím, že jsem nevěnovala energii nikomu jinému, měla jsem mnohem více volných myšlenek sama na sebe. Hodně jsem přemýšlela, hledala různé informace na internetu a vytvářela neustále nové a nové scénáře svého bytí. Teď mám pocit, že tomu konečně začínám rozumět. Mít čas jen pro sebe je opravdu něco zázračného. Najednou vidíte spousty věcí, které vám dřív doslova unikaly. Mám teď v hlavě spoustu myšlenek a nápadů a snad už taky konečně vidím, kde se stala chyba, nebo tedy spíše co jsem dělala stále špatně.

Momentálně jsem na začátku své cesty za novým a snad lepším životem a čeká mě spousta práce. První, na čem chci teď zapracovat, je dát si dohromady životní priority a taky se pokusit zjistit, co chci vlastně v životě dělat, co je mé poslaní, protože to stále nevím a dost mě to trápí. Musím se naučit nést plně odpovědnost za své činy a hlavně si vše ihned uvědomovat a ne až pak zpětně. Bude to dlouhá a náročná a cesta, ale chci ji podstoupit, protože na druhé straně mě snad čeká něco lepší. Ne snad! Určitě!! 

Takže první úkol je stanovení životních priorit a nejbližších cílů v životě a jejich jasná definice. A pak se uvidí co dál ;)

Jana

Nový rok = Nový začátek???

Miluju začátky. Jakékoliv. Pokud něco začíná, je to super. Člověk si může představovat a snít a doufat,.. A všechny tyhle pocity ve mě vyvolává Nový rok. Už ze samé podstaty sebe, jsem člověk co rád něco začíná. Ať už jsou to nové projekty, výzvy, práce,.. Prostě cokoliv. Jsem snílek a vždy si vysním do detailů jaké to bude. Samozřejmě jen v těch nejzářivějších barvách :). Bohužel, mým velkým problémem je dokončení všech začátků :(. Ale to už tak někdy bývá :).

Každopádně, začátek roku pro mě byl a vždycky bude nesmírně vzrušující. I když se ve skutečnosti nic neděje a život běží dál, máte možnost si představovat co všechno vám ten nový rok může přinést ;). A to je něco fantastického. Můžete začít úplně s čistým štítem! Spousta z nás si dává různá předsevzetí, která většinou dopadnou tak jak dopadnou, ale to já nedělám, nebo alespoň ne moc často. Na druhou stranu ale plánuju! Plánuju úplně všechno! A hlavně sním!!!

Loňský rok byl pro mě plný změn a stala se mi spousta nepříjemností, které ovlivní ještě několik dalších let. Tak teď prostě doufám, že to letos bude lepší ;). Smažu všechno negativní a začnu s čistým štítem. I když to je jen obrazně řečeno. S čistým štítem se nikdy začít nedá. Vždy si sebou nesete "resty" z loňského roku. Můžete však doufat, že se vám podaří se jich v tom novém roce zbavit a to je krásný pocit. Můžete vlastně doufat v cokoliv,.. A ten pocit já zbožňuju. 

Není ani tak důležité, jestli se mi během roku splní to, co jsem si vysnila na začátku, ale ten pocit, že jsem alespoň chvíli věřila tomu, že se to opravdu může stát, je k nezaplacení!!! Prostě miluju začátky!! Nic není nemožné a může se stát cokoliv! Prostě tenhle rok bude skvělý!!! 

Věřte tomu :)

Vaše Jana