Jak se dostat z kruhu

Když se ráno probudíte a zjistíte, že jste se v životě dostali hodně blízko ke dnu, máte sto chutí se vším praštit a zavrtat se do postele a už nikdy nevylézt! Bohužel, tohle ale nejde, pokud se chcete postavit zpátky na nohy. Navíc já se pod tou peřinou schovávala až příliš dlouho... Nezbývalo mi nic jiného, než začít urychleně jednat. Změnila jsem prostředí, vrátila se zpět k rodině a začala přemýšlet co dál se svým životem.

Přemýšlela jsem a přemýšlela a vymyslela tak leda velký kulový. Opět jsem totiž postupem času začala soustředit svoji energii úplně někam jinam. Pokud se člověk chce vymotat z toho začarovaného kruhu a najít v životě Nový směr, je strašně důležité, aby svoji energii a myšlenky věnoval právě sobě. To bylo bohužel něco, co jsem dlouhou dobu nechápala. Kamarádka mě na to několikrát upozorňovala. Prý věnuji moc energie okolí a nevěnuju se sobě. Popravdě jsem vůbec nechápala, co po mě chce a ještě dlouho poté jsem tomu nerozuměla. A tak i když jsem se sebevíc chtěla z kruhu vymotat, tím, že jsem svoji mysl zaměstnávala neustále někým jiným, neměla jsem šanci se z toho dostat. 

Stále jsem řešila všechny ostatní, jen ne sebe. Je totiž mnohem příjemnější zabývat se cizími problémy než vlastními. A já jsem na to přímo expert. Pokud se v mém životě objevil někdo, u koho jsem cítila, že by mohl potřebovat moji pomoc, ihned jsem svoji energii soustředila na něj a řešila jeho a ne sebe. Pravda je, že to dělám už spoustu let a je to mojí součástí. Nicméně, já jsem opravdu chtěla z toho kruhu ven. A když jsem po pár měsících viděla, že se to nedaří, rozhodla jsem se dát na radu kamarádky. Upustila jsem od lidí, kteří v té době zabírali nejvíce mého času a energie a rozhodla se, s nikým takovým už nestýkat, nebo to omezit na minimum a opravdu být jen sama se sebou.

Bylo to hodně těžký, jelikož v mém období temna jsem došla k závěru, že abych se ze všeho dostala, potřebuju mít vedle sebe oporu v podobě partnera. Nevěřila jsem, že bych to zvládla sama, že by to vůbec bylo možné. Když jsem se ale přesto rozhodla věnovat energii pouze sobě, bylo jasné, že to musí být celé postaveno pouze na mě. Žádný partner, žádná opora, žádná pomocná berlička. Jen JÁ! Smířit se s touhle myšlenkou bylo asi to nejhorší. Strašně moc jsem vedle sebe chtěla někoho mít. Jenže pak mi došlo, že v tomhle stavu to ani není možné. Já se musím dostat z toho prokletého kruhu. Jen já sama a nikdo jiný, To já musím najít tu cestu.

Dala jsem vale všem mužům, kteří se v mém životě vyskytovali. Rozhodla jsem se, že přestanu řešit své kamarády a blízké okolí a zaměřím se pouze sama na sebe a moji rodinu, jelikož ta je mojí součástí. Musím přiznat, že rozhodnout se pro tento krok, nebylo tak těžké jako ho zrealizovat. Není to snadné, když jste zvyklí neustále něco/ někoho řešit a najednou nemůžete. Ze začátku to byl vážně boj. Ale díky tomu, že jsem se snažila hodně rušivých elementů ze svého života vytěsnit, se mi nakonec, alespoň v přijatelných mezích podařilo soustředit sama na sebe.

Musím říct, že mi to dost otevřelo oči a právě většina věcí mi došla až tehdy. Otázkou ale zůstává, pomohlo to?

Jana

Kde se stala chyba?

Dnes to bude tak trochu cesta do minulosti. Poslední dobou dost přemýšlím o svém životě, hlavně o tom co se stalo v minulosti a co mi hodně ovlivnilo život. Když se na to tak zpětně koukám, tak vidím k jak velké změně u mě vlastně došlo a já si to nikdy ani pořádně neuvědomila :(. 

Když jsem byla ještě mladá holka, byla jsem zvyklá, že si musím na všechno vydělat sama. Pocházím totiž z hodně slabých sociálních poměrů. Ale nevadilo mi to, byla jsem na to zvyklá. Taky jsem na sebe byla svým způsobem hrdá, že jsem takhle samostatná. Byla jsem už na základní škole schopná si sama financovat školní pomůcky a kupovat si oblečení. Na střední škole to bylo to stejné, akorát už se jednalo pouze o brigády v létě. I tak jsem si každý rok kupovala pomůcky do školy sama a i většinu oblečení. Nijak mi to ani nepřišlo, věděla jsem, že co si neudělám sama mít nebudu a byla jsem prostě zvyklá. Samozřejmě jsem záviděla lidem okolo, kteří měli od rodičů všechno a nemyslím tím jen materiální věci. Já jsem totiž už v druhé polovině základní školy od rodičů odešla a žila u babičky. Nicméně o tom dnes nechci psát.

Když jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole, věděla jsem, že budu muset opravdu hodně máknout, abych si to vůbec mohla dovolit. Jelikož babička už by to asi nezvládla a rodiče byli v tomto i v mnohých dalších ohledech k ničemu :(. Přesto všechno jsem se pro vysokou rozhodla. Týden po maturitě jsem si sbalila doslova raneček, babi mi dala 1000,- a vyrazila jsem do Prahy. Měla jsem tam už domluvenou brigádu a zajištěno i ubytování. Opět jsem makala jako šroub, dělala jsem i 16-ti hodinové směny, abych si vydělala. A šlo to. Byla jsem finančně prakticky nezávislá a nastoupila na vejšku. Bohužel se mi tam ale moc nelíbilo a co bylo hlavní, konečně poprvé v životě jsem doopravdy byla nezávislá a samostatná a ten pocit byl přímo opojný! Nakonec to dopadlo tak, jak muselo. Na školu jsem se vykašlala a šla makat.

Celý život jsem žila víceméně v nouzi, i když stěžovat si taky nemůžu, tak hrozný to nebylo. Ale stále jsem snila o tom, že jednou si budu moct koupit co budu chtít. A týkalo se to jak oblečení a těch věcí okolo, tak i jídla a dalších základních potřeb. Jsem od narození velký snílek a vždy jsem se v téhle oblasti vznášela v oblacích. Nicméně stále jsem měla nějaké hranice a udržovala jsem kontakt s realitou. Měla jsem celkem dobrou práci a časem jsem začala opět studovat vysokou školu, tentokrát dálkově, abych si mohla dál vydělávat. Prostě jsem byla zvyklá makat a zvládala jsem oboje opravdu hodně dobře. Byla jsem na sebe vážně hrdá a měla jsem proč. Zvládla jsem to! A bylo by to v pořádku, nebýt mých sklonů ke snění!

Představte si, že jste chudá holka, která už od útlého dětství musí na všechno tvrdě dřít. Přesto má hlavu plnou snů a chce se mít jednou v životě dobře, aby už nemusela poznat jaké to je nemít co jíst a hlavně, aby to nikdy nezažila její rodina!!! Přesně to jsem byla a jsem já!! Pak mi vstoupil někdo/ něco do života a otevřelo mi cestu ke splnění svých snů! Což by za normálních okolností byla fantastická příležitost. Bohužel to pro mě bylo moc brzo. Nebyla jsem ještě dostatečně "vyzrálá", abych se s něčím takovým uměla poprat. Bylo to jako byste před dítě, co nikdy nejedlo ani kousek sladkého, otevřeli cukrárnu a řekli, vezmi si co chceš! Najednou jsem neviděla napravo, neviděla nalevo a všude byla jen růžová mlha. Úplně jsem ztratila kontakt s realitou a bezmezně se pohroužila do svých snů.

Pocitově to bylo něco nádherného. Kdo to nezažil asi to nepochopí a já to ani neumím úplně přesně popsat. Byla jsem neskutečně šťastná a tu euforii jsem si náležitě užívala. Jenže díky tomu, že jsem úplně ztratila kontrolu nad realitou, zapomněla jsem na všechny starosti a povinnosti, které jsem v reálném světě měla. Opravdu jsem žila jen vizemi a sny. V reálu jsem ale klesala až na samé dno. Prostě jsem to totálně nezvládla. Moje touha byla tak veliká, že mě úplně zaslepila a na docela dlouhou dobu bohužel :(. To je podle mě období, kdy jsem sešla ze své cesty a začala se motat v kruzích úplně někde mimo realitu.

Musím říct, že probuzení bylo opravdu tvrdé! I když probuzení ne, spíš zjištění následků, jelikož opravdové probuzení přichází až s časem, kdy si člověk všechno uvědomí. Nicméně, najednou se to všechno sesypalo jako domeček z karet. A realita na mě opravdu tvrdě dolehla. Nezbývalo mi nic jiného než se prozatím svého snu vzdát, alespoň tak jsem to tehdy vnímala a začít žít pouze a jen realitou, jelikož nic jsem si dovolit nemohla. Každopádně od té doby už uběhla nějaká doba a dnes to všechno vnímám jinak, ale o tom zase jindy.

Hezký den a pozor na sny :)

Jana

Nový život

Je to už hodně dlouhou dobu, co mám pocit, že jsem sešla ze své životní cesty. Pokud jsem vůbec tedy po nějaké šla. Posledních pár let u mě bylo opravdu přelomových. Velká spousta věcí se změnila, spousta věcí skončila, ale nové a lepší stále nikde. Udělala jsem velkou spoustu chyb a nadělala řadu problému ne jen sobě ale i svým blízkým. Bohužel jsem ale nenašla cestu ven.

Mám stále pocit jako bych bloudila ve tmě a stále dokola. Ať udělám v životě cokoliv, nemůžu se vymotat. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale není to nic příjemného. Obzvlášť pokud to trvá již několik let. Na druhou stranu samo o sobě se nikdy nic nezmění a stokrát si můžu říct, že to chci změnit, ale pokud pro to nic neudělám, tak se nezmění vůbec nic! A to byl můj problém. Stále jsem se ptala sama sebe i druhých PROČ?? A samozřejmě jsem dostávala různé odpovědi. Nicméně jsem vůbec nic nedělala. Jedna moje kamarádka, která se zabývá duchovnem se mi snažila opravdu hodně pomoci. Neustále mi říkala, že musím pracovat sama na sobě a věnovat se sama sobě,.. A já neměla ani zdání jak to myslí. Věděla jsem, že se motám stále dokola a že cesta ven nebude jen tak. Přesto jsem stále chtěla slyšet něco konkrétního! Jako třeba stylem, teď jdi doprava, teď vem tuhle práci, teď udělej přesně to a to a bude to zase dobrý.

Takhle to ale nefunguje. I když mi kamarádka říkala, co je třeba udělat, já tomu nerozuměla a ani to nešlo. Když už se to zdálo bezvýchodný, opět jsem se jí zeptala co mám dělat. Její rada byla prostá. Začni se věnovat jen sama sobě. Investuju až moc energie mimo sebe samu a pak už nemám kdy a z čeho řešit sama sebe. Řekla mi, ať ukončím některé vztahy a začnu se věnovat jen a jen sobě a že se to časem zlepší. To už je docela konkrétní rada, přesto jsem pořád nechápala, co to vlastně znamená věnovat se sama sobě.

Časem to však přišlo samo. Tím, že jsem nevěnovala energii nikomu jinému, měla jsem mnohem více volných myšlenek sama na sebe. Hodně jsem přemýšlela, hledala různé informace na internetu a vytvářela neustále nové a nové scénáře svého bytí. Teď mám pocit, že tomu konečně začínám rozumět. Mít čas jen pro sebe je opravdu něco zázračného. Najednou vidíte spousty věcí, které vám dřív doslova unikaly. Mám teď v hlavě spoustu myšlenek a nápadů a snad už taky konečně vidím, kde se stala chyba, nebo tedy spíše co jsem dělala stále špatně.

Momentálně jsem na začátku své cesty za novým a snad lepším životem a čeká mě spousta práce. První, na čem chci teď zapracovat, je dát si dohromady životní priority a taky se pokusit zjistit, co chci vlastně v životě dělat, co je mé poslaní, protože to stále nevím a dost mě to trápí. Musím se naučit nést plně odpovědnost za své činy a hlavně si vše ihned uvědomovat a ne až pak zpětně. Bude to dlouhá a náročná a cesta, ale chci ji podstoupit, protože na druhé straně mě snad čeká něco lepší. Ne snad! Určitě!! 

Takže první úkol je stanovení životních priorit a nejbližších cílů v životě a jejich jasná definice. A pak se uvidí co dál ;)

Jana