Dnes to bude tak trochu cesta do minulosti. Poslední dobou dost přemýšlím o svém životě, hlavně o tom co se stalo v minulosti a co mi hodně ovlivnilo život. Když se na to tak zpětně koukám, tak vidím k jak velké změně u mě vlastně došlo a já si to nikdy ani pořádně neuvědomila :(.
Když jsem byla ještě mladá holka, byla jsem zvyklá, že si musím na všechno vydělat sama. Pocházím totiž z hodně slabých sociálních poměrů. Ale nevadilo mi to, byla jsem na to zvyklá. Taky jsem na sebe byla svým způsobem hrdá, že jsem takhle samostatná. Byla jsem už na základní škole schopná si sama financovat školní pomůcky a kupovat si oblečení. Na střední škole to bylo to stejné, akorát už se jednalo pouze o brigády v létě. I tak jsem si každý rok kupovala pomůcky do školy sama a i většinu oblečení. Nijak mi to ani nepřišlo, věděla jsem, že co si neudělám sama mít nebudu a byla jsem prostě zvyklá. Samozřejmě jsem záviděla lidem okolo, kteří měli od rodičů všechno a nemyslím tím jen materiální věci. Já jsem totiž už v druhé polovině základní školy od rodičů odešla a žila u babičky. Nicméně o tom dnes nechci psát.
Když jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole, věděla jsem, že budu muset opravdu hodně máknout, abych si to vůbec mohla dovolit. Jelikož babička už by to asi nezvládla a rodiče byli v tomto i v mnohých dalších ohledech k ničemu :(. Přesto všechno jsem se pro vysokou rozhodla. Týden po maturitě jsem si sbalila doslova raneček, babi mi dala 1000,- a vyrazila jsem do Prahy. Měla jsem tam už domluvenou brigádu a zajištěno i ubytování. Opět jsem makala jako šroub, dělala jsem i 16-ti hodinové směny, abych si vydělala. A šlo to. Byla jsem finančně prakticky nezávislá a nastoupila na vejšku. Bohužel se mi tam ale moc nelíbilo a co bylo hlavní, konečně poprvé v životě jsem doopravdy byla nezávislá a samostatná a ten pocit byl přímo opojný! Nakonec to dopadlo tak, jak muselo. Na školu jsem se vykašlala a šla makat.
Celý život jsem žila víceméně v nouzi, i když stěžovat si taky nemůžu, tak hrozný to nebylo. Ale stále jsem snila o tom, že jednou si budu moct koupit co budu chtít. A týkalo se to jak oblečení a těch věcí okolo, tak i jídla a dalších základních potřeb. Jsem od narození velký snílek a vždy jsem se v téhle oblasti vznášela v oblacích. Nicméně stále jsem měla nějaké hranice a udržovala jsem kontakt s realitou. Měla jsem celkem dobrou práci a časem jsem začala opět studovat vysokou školu, tentokrát dálkově, abych si mohla dál vydělávat. Prostě jsem byla zvyklá makat a zvládala jsem oboje opravdu hodně dobře. Byla jsem na sebe vážně hrdá a měla jsem proč. Zvládla jsem to! A bylo by to v pořádku, nebýt mých sklonů ke snění!
Představte si, že jste chudá holka, která už od útlého dětství musí na všechno tvrdě dřít. Přesto má hlavu plnou snů a chce se mít jednou v životě dobře, aby už nemusela poznat jaké to je nemít co jíst a hlavně, aby to nikdy nezažila její rodina!!! Přesně to jsem byla a jsem já!! Pak mi vstoupil někdo/ něco do života a otevřelo mi cestu ke splnění svých snů! Což by za normálních okolností byla fantastická příležitost. Bohužel to pro mě bylo moc brzo. Nebyla jsem ještě dostatečně "vyzrálá", abych se s něčím takovým uměla poprat. Bylo to jako byste před dítě, co nikdy nejedlo ani kousek sladkého, otevřeli cukrárnu a řekli, vezmi si co chceš! Najednou jsem neviděla napravo, neviděla nalevo a všude byla jen růžová mlha. Úplně jsem ztratila kontakt s realitou a bezmezně se pohroužila do svých snů.
Pocitově to bylo něco nádherného. Kdo to nezažil asi to nepochopí a já to ani neumím úplně přesně popsat. Byla jsem neskutečně šťastná a tu euforii jsem si náležitě užívala. Jenže díky tomu, že jsem úplně ztratila kontrolu nad realitou, zapomněla jsem na všechny starosti a povinnosti, které jsem v reálném světě měla. Opravdu jsem žila jen vizemi a sny. V reálu jsem ale klesala až na samé dno. Prostě jsem to totálně nezvládla. Moje touha byla tak veliká, že mě úplně zaslepila a na docela dlouhou dobu bohužel :(. To je podle mě období, kdy jsem sešla ze své cesty a začala se motat v kruzích úplně někde mimo realitu.
Musím říct, že probuzení bylo opravdu tvrdé! I když probuzení ne, spíš zjištění následků, jelikož opravdové probuzení přichází až s časem, kdy si člověk všechno uvědomí. Nicméně, najednou se to všechno sesypalo jako domeček z karet. A realita na mě opravdu tvrdě dolehla. Nezbývalo mi nic jiného než se prozatím svého snu vzdát, alespoň tak jsem to tehdy vnímala a začít žít pouze a jen realitou, jelikož nic jsem si dovolit nemohla. Každopádně od té doby už uběhla nějaká doba a dnes to všechno vnímám jinak, ale o tom zase jindy.
Hezký den a pozor na sny :)
Jana
Žádné komentáře:
Okomentovat