Žádná cesta není snadná

I když člověk ví, jakým směrem se chce ubírat v následující etapě života, není vůbec lehké ten daný směr udržet. Já jsem se po zpackané části svého minulého života, rozhodla, že půjdu úplně novým směrem. Neznám cíl cesty, ale vím, že po ní musím jít SAMA. Tohle si opakuju stále a stále dokola a stojím si za tím, přesto mám ale tendence vracet se zpět.

Není to jednoduché, všechno ze dne na den změnit a stát se jiným člověkem. Vlastně ani nevím, jestli se chci stát někým jiným. Jen se musím zase postavit na vlastní nohy!

V poslední době se mi všechno obrátilo vzhůru nohama, nebo se to prostě diametrálně změnilo. Mám dobrou práci, ve které jsem zatím moc spokojená a která není ani špatně platově ohodnocená, můžu se zase oblékat tak, jak mám ráda - byznys styl, ve kterém se prostě cítím dobře a mám celkově lepší život. Opět jsem začala cvičit a zdravě se stravovat, abych změnila i to jak vypadám a cítila se po všech stránkách lépe. Takže bych vlastně měla být šťastná a spokojená. Ale tak to úplně není.

Nic není tak růžové jako sako co mám dnes na sobě :). Stále si sebou nesu démony minulosti a mám problém se s nimi vypořádat. Je to hlavně o psychice a taky o sebedůvěře. I když na první dojem působím určitě dost sebevědomě, ne vždy to tak je.

Nedávno jsem měla možnost nechat si udělat krátký rozbor na základě svého písma ( grafologie) a i když to bylo velmi pozitivní, bylo prý jasně vidět, že jsem v soukromí velmi uzavřená a málo koho si pustím blízko k tělu. Což sice není nic neobvyklého, ale u mě za to můžou právě ti démoni, co si sebou nesu. Je to můj neustálý vnitřní boj sama se sebou. Moje sebedůvěra dostala v minulosti pěkně na prdel a nebude lehké to překonat. Na druhou stranu jsem dostala skvělou druhou šanci, začít s čistým štítem a je jen na mě, jestli to zvládnu nebo ne.

To se taky týká mé nesmírné touhy po nalezení toho "pravého". Vzhledem k tomu, že 25 už mi před nějakou dobou bylo, je logické, že bych ráda našla dobrého partnera, se kterým bych si uměla představit svoji budoucnost. Bohužel, si to ale teď opravdu nemůžu dovolit. Táhnu za sebou obrovské břemeno, které si sebou do žádného nového vztahu brát nechci! A potrvá ještě asi 2 roky než se toho nejhoršího zbavím. Je těžké si to neustále připomínat dokola a dokola a bojovat a vydržet. Dva roky nejsou sice tak dlouhá doba, zároveň to ale nejsou 2 týdny!!

Navíc ať se snažím sebevíc, nikomu neubližovat a být k ostatním férová, příjde mi, že se v mém životě poslední dobou vyskytují lidé, kteří po mě budou šlapat, ať udělám cokoliv. Je pravda, že všem se člověk nezavděčí, ale je těžké to překonat. Každý den v sobě hledám sílu, abych zvládla jít na své cestě kupředu a to s hlavou zdvyženou! Tolik toho chci změnit a dokázat....

Vaše Jana 

Být sama sobě kamarádkou

Energie sobě,... Proč jsme ochotni, věnovat tolik času a energie druhým, ale pro sebe to nedokážeme udělat! Aspoň takhle to mám já, nebo jsem to tak měla. Momentálně jsem ve fázi, kdy se učím věnovat se sama sobě.

Není to tak dávno, co mi došlo, že když za mnou přijde nějaká kamarádka a chce s něčím poradit, že nemám žádný problém jí dát radu a myslím, že jsou to i celkem dobré rady :), ale když se něco stane mě, tak se v tom šíleně plácám!

Už nevím, jak se to stalo a co konkrétně jsem řešila ( nejspíš to byl chlap), ale najednou jako bych vystoupila z vlastního těla a stala se svojí kamarádkou, jsem si řekla, co to proboha dělám a jak to vůbec můžu dopustit!! Bylo to dost zajímavý. Prostě jsem si představila, co bych řekla, kdyby za mnou s touhle situací přišla moje kamarádka. Když jsem se odosobnila od té situace a vážně se na to podívala, jako by se to týkalo někoho jiného, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak jsem to mohla vůbec dopustit. Najednou jsem viděla všechny chyby a negativa, co jsem předtím úplně přehlížela!

Jak je možné, že můžeme být pro někoho druhého dobrou přítelkyní, ale sami pro sebe už kamarádkou nejsme!!! Jakto, že pro své přátele chceme to nejlepší, ale pro sebe už ne??? Je to smutné,.. Ale já se rozhodla, že budu sama pro sebe tou nejlepší kamarádkou! Takže vždy, když si s něčím nevím rady, nebo mě něco trápí, tak si představím, že mi to říká kamarádka a co bych jí poradila.

Hned tu situaci vidím z úplně jiné perspektivy! Dost mi to pomáhá soustředit se jen sama na sebe,.. A i když se stále vyskytují věci, co mě vždy srazí zase o kousek zpátky, tohle mi umožňuje jít vpřed!

Věnovat se sama sobě, bylo po dlouhé době moje nejlepší rozhodnutí a doufám, že mi to do budoucna přinese samé pozitivní věci ;). Zatím se to přeci jen posunulo o něco lepším směrem.

A co plánuju dál a v čem se chci posouvat a co mě ještě čeká? Uvidíme ;)

Vaše Jana

Jak se dostat z kruhu

Když se ráno probudíte a zjistíte, že jste se v životě dostali hodně blízko ke dnu, máte sto chutí se vším praštit a zavrtat se do postele a už nikdy nevylézt! Bohužel, tohle ale nejde, pokud se chcete postavit zpátky na nohy. Navíc já se pod tou peřinou schovávala až příliš dlouho... Nezbývalo mi nic jiného, než začít urychleně jednat. Změnila jsem prostředí, vrátila se zpět k rodině a začala přemýšlet co dál se svým životem.

Přemýšlela jsem a přemýšlela a vymyslela tak leda velký kulový. Opět jsem totiž postupem času začala soustředit svoji energii úplně někam jinam. Pokud se člověk chce vymotat z toho začarovaného kruhu a najít v životě Nový směr, je strašně důležité, aby svoji energii a myšlenky věnoval právě sobě. To bylo bohužel něco, co jsem dlouhou dobu nechápala. Kamarádka mě na to několikrát upozorňovala. Prý věnuji moc energie okolí a nevěnuju se sobě. Popravdě jsem vůbec nechápala, co po mě chce a ještě dlouho poté jsem tomu nerozuměla. A tak i když jsem se sebevíc chtěla z kruhu vymotat, tím, že jsem svoji mysl zaměstnávala neustále někým jiným, neměla jsem šanci se z toho dostat. 

Stále jsem řešila všechny ostatní, jen ne sebe. Je totiž mnohem příjemnější zabývat se cizími problémy než vlastními. A já jsem na to přímo expert. Pokud se v mém životě objevil někdo, u koho jsem cítila, že by mohl potřebovat moji pomoc, ihned jsem svoji energii soustředila na něj a řešila jeho a ne sebe. Pravda je, že to dělám už spoustu let a je to mojí součástí. Nicméně, já jsem opravdu chtěla z toho kruhu ven. A když jsem po pár měsících viděla, že se to nedaří, rozhodla jsem se dát na radu kamarádky. Upustila jsem od lidí, kteří v té době zabírali nejvíce mého času a energie a rozhodla se, s nikým takovým už nestýkat, nebo to omezit na minimum a opravdu být jen sama se sebou.

Bylo to hodně těžký, jelikož v mém období temna jsem došla k závěru, že abych se ze všeho dostala, potřebuju mít vedle sebe oporu v podobě partnera. Nevěřila jsem, že bych to zvládla sama, že by to vůbec bylo možné. Když jsem se ale přesto rozhodla věnovat energii pouze sobě, bylo jasné, že to musí být celé postaveno pouze na mě. Žádný partner, žádná opora, žádná pomocná berlička. Jen JÁ! Smířit se s touhle myšlenkou bylo asi to nejhorší. Strašně moc jsem vedle sebe chtěla někoho mít. Jenže pak mi došlo, že v tomhle stavu to ani není možné. Já se musím dostat z toho prokletého kruhu. Jen já sama a nikdo jiný, To já musím najít tu cestu.

Dala jsem vale všem mužům, kteří se v mém životě vyskytovali. Rozhodla jsem se, že přestanu řešit své kamarády a blízké okolí a zaměřím se pouze sama na sebe a moji rodinu, jelikož ta je mojí součástí. Musím přiznat, že rozhodnout se pro tento krok, nebylo tak těžké jako ho zrealizovat. Není to snadné, když jste zvyklí neustále něco/ někoho řešit a najednou nemůžete. Ze začátku to byl vážně boj. Ale díky tomu, že jsem se snažila hodně rušivých elementů ze svého života vytěsnit, se mi nakonec, alespoň v přijatelných mezích podařilo soustředit sama na sebe.

Musím říct, že mi to dost otevřelo oči a právě většina věcí mi došla až tehdy. Otázkou ale zůstává, pomohlo to?

Jana

Kde se stala chyba?

Dnes to bude tak trochu cesta do minulosti. Poslední dobou dost přemýšlím o svém životě, hlavně o tom co se stalo v minulosti a co mi hodně ovlivnilo život. Když se na to tak zpětně koukám, tak vidím k jak velké změně u mě vlastně došlo a já si to nikdy ani pořádně neuvědomila :(. 

Když jsem byla ještě mladá holka, byla jsem zvyklá, že si musím na všechno vydělat sama. Pocházím totiž z hodně slabých sociálních poměrů. Ale nevadilo mi to, byla jsem na to zvyklá. Taky jsem na sebe byla svým způsobem hrdá, že jsem takhle samostatná. Byla jsem už na základní škole schopná si sama financovat školní pomůcky a kupovat si oblečení. Na střední škole to bylo to stejné, akorát už se jednalo pouze o brigády v létě. I tak jsem si každý rok kupovala pomůcky do školy sama a i většinu oblečení. Nijak mi to ani nepřišlo, věděla jsem, že co si neudělám sama mít nebudu a byla jsem prostě zvyklá. Samozřejmě jsem záviděla lidem okolo, kteří měli od rodičů všechno a nemyslím tím jen materiální věci. Já jsem totiž už v druhé polovině základní školy od rodičů odešla a žila u babičky. Nicméně o tom dnes nechci psát.

Když jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole, věděla jsem, že budu muset opravdu hodně máknout, abych si to vůbec mohla dovolit. Jelikož babička už by to asi nezvládla a rodiče byli v tomto i v mnohých dalších ohledech k ničemu :(. Přesto všechno jsem se pro vysokou rozhodla. Týden po maturitě jsem si sbalila doslova raneček, babi mi dala 1000,- a vyrazila jsem do Prahy. Měla jsem tam už domluvenou brigádu a zajištěno i ubytování. Opět jsem makala jako šroub, dělala jsem i 16-ti hodinové směny, abych si vydělala. A šlo to. Byla jsem finančně prakticky nezávislá a nastoupila na vejšku. Bohužel se mi tam ale moc nelíbilo a co bylo hlavní, konečně poprvé v životě jsem doopravdy byla nezávislá a samostatná a ten pocit byl přímo opojný! Nakonec to dopadlo tak, jak muselo. Na školu jsem se vykašlala a šla makat.

Celý život jsem žila víceméně v nouzi, i když stěžovat si taky nemůžu, tak hrozný to nebylo. Ale stále jsem snila o tom, že jednou si budu moct koupit co budu chtít. A týkalo se to jak oblečení a těch věcí okolo, tak i jídla a dalších základních potřeb. Jsem od narození velký snílek a vždy jsem se v téhle oblasti vznášela v oblacích. Nicméně stále jsem měla nějaké hranice a udržovala jsem kontakt s realitou. Měla jsem celkem dobrou práci a časem jsem začala opět studovat vysokou školu, tentokrát dálkově, abych si mohla dál vydělávat. Prostě jsem byla zvyklá makat a zvládala jsem oboje opravdu hodně dobře. Byla jsem na sebe vážně hrdá a měla jsem proč. Zvládla jsem to! A bylo by to v pořádku, nebýt mých sklonů ke snění!

Představte si, že jste chudá holka, která už od útlého dětství musí na všechno tvrdě dřít. Přesto má hlavu plnou snů a chce se mít jednou v životě dobře, aby už nemusela poznat jaké to je nemít co jíst a hlavně, aby to nikdy nezažila její rodina!!! Přesně to jsem byla a jsem já!! Pak mi vstoupil někdo/ něco do života a otevřelo mi cestu ke splnění svých snů! Což by za normálních okolností byla fantastická příležitost. Bohužel to pro mě bylo moc brzo. Nebyla jsem ještě dostatečně "vyzrálá", abych se s něčím takovým uměla poprat. Bylo to jako byste před dítě, co nikdy nejedlo ani kousek sladkého, otevřeli cukrárnu a řekli, vezmi si co chceš! Najednou jsem neviděla napravo, neviděla nalevo a všude byla jen růžová mlha. Úplně jsem ztratila kontakt s realitou a bezmezně se pohroužila do svých snů.

Pocitově to bylo něco nádherného. Kdo to nezažil asi to nepochopí a já to ani neumím úplně přesně popsat. Byla jsem neskutečně šťastná a tu euforii jsem si náležitě užívala. Jenže díky tomu, že jsem úplně ztratila kontrolu nad realitou, zapomněla jsem na všechny starosti a povinnosti, které jsem v reálném světě měla. Opravdu jsem žila jen vizemi a sny. V reálu jsem ale klesala až na samé dno. Prostě jsem to totálně nezvládla. Moje touha byla tak veliká, že mě úplně zaslepila a na docela dlouhou dobu bohužel :(. To je podle mě období, kdy jsem sešla ze své cesty a začala se motat v kruzích úplně někde mimo realitu.

Musím říct, že probuzení bylo opravdu tvrdé! I když probuzení ne, spíš zjištění následků, jelikož opravdové probuzení přichází až s časem, kdy si člověk všechno uvědomí. Nicméně, najednou se to všechno sesypalo jako domeček z karet. A realita na mě opravdu tvrdě dolehla. Nezbývalo mi nic jiného než se prozatím svého snu vzdát, alespoň tak jsem to tehdy vnímala a začít žít pouze a jen realitou, jelikož nic jsem si dovolit nemohla. Každopádně od té doby už uběhla nějaká doba a dnes to všechno vnímám jinak, ale o tom zase jindy.

Hezký den a pozor na sny :)

Jana

Nový život

Je to už hodně dlouhou dobu, co mám pocit, že jsem sešla ze své životní cesty. Pokud jsem vůbec tedy po nějaké šla. Posledních pár let u mě bylo opravdu přelomových. Velká spousta věcí se změnila, spousta věcí skončila, ale nové a lepší stále nikde. Udělala jsem velkou spoustu chyb a nadělala řadu problému ne jen sobě ale i svým blízkým. Bohužel jsem ale nenašla cestu ven.

Mám stále pocit jako bych bloudila ve tmě a stále dokola. Ať udělám v životě cokoliv, nemůžu se vymotat. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale není to nic příjemného. Obzvlášť pokud to trvá již několik let. Na druhou stranu samo o sobě se nikdy nic nezmění a stokrát si můžu říct, že to chci změnit, ale pokud pro to nic neudělám, tak se nezmění vůbec nic! A to byl můj problém. Stále jsem se ptala sama sebe i druhých PROČ?? A samozřejmě jsem dostávala různé odpovědi. Nicméně jsem vůbec nic nedělala. Jedna moje kamarádka, která se zabývá duchovnem se mi snažila opravdu hodně pomoci. Neustále mi říkala, že musím pracovat sama na sobě a věnovat se sama sobě,.. A já neměla ani zdání jak to myslí. Věděla jsem, že se motám stále dokola a že cesta ven nebude jen tak. Přesto jsem stále chtěla slyšet něco konkrétního! Jako třeba stylem, teď jdi doprava, teď vem tuhle práci, teď udělej přesně to a to a bude to zase dobrý.

Takhle to ale nefunguje. I když mi kamarádka říkala, co je třeba udělat, já tomu nerozuměla a ani to nešlo. Když už se to zdálo bezvýchodný, opět jsem se jí zeptala co mám dělat. Její rada byla prostá. Začni se věnovat jen sama sobě. Investuju až moc energie mimo sebe samu a pak už nemám kdy a z čeho řešit sama sebe. Řekla mi, ať ukončím některé vztahy a začnu se věnovat jen a jen sobě a že se to časem zlepší. To už je docela konkrétní rada, přesto jsem pořád nechápala, co to vlastně znamená věnovat se sama sobě.

Časem to však přišlo samo. Tím, že jsem nevěnovala energii nikomu jinému, měla jsem mnohem více volných myšlenek sama na sebe. Hodně jsem přemýšlela, hledala různé informace na internetu a vytvářela neustále nové a nové scénáře svého bytí. Teď mám pocit, že tomu konečně začínám rozumět. Mít čas jen pro sebe je opravdu něco zázračného. Najednou vidíte spousty věcí, které vám dřív doslova unikaly. Mám teď v hlavě spoustu myšlenek a nápadů a snad už taky konečně vidím, kde se stala chyba, nebo tedy spíše co jsem dělala stále špatně.

Momentálně jsem na začátku své cesty za novým a snad lepším životem a čeká mě spousta práce. První, na čem chci teď zapracovat, je dát si dohromady životní priority a taky se pokusit zjistit, co chci vlastně v životě dělat, co je mé poslaní, protože to stále nevím a dost mě to trápí. Musím se naučit nést plně odpovědnost za své činy a hlavně si vše ihned uvědomovat a ne až pak zpětně. Bude to dlouhá a náročná a cesta, ale chci ji podstoupit, protože na druhé straně mě snad čeká něco lepší. Ne snad! Určitě!! 

Takže první úkol je stanovení životních priorit a nejbližších cílů v životě a jejich jasná definice. A pak se uvidí co dál ;)

Jana

Nový rok = Nový začátek???

Miluju začátky. Jakékoliv. Pokud něco začíná, je to super. Člověk si může představovat a snít a doufat,.. A všechny tyhle pocity ve mě vyvolává Nový rok. Už ze samé podstaty sebe, jsem člověk co rád něco začíná. Ať už jsou to nové projekty, výzvy, práce,.. Prostě cokoliv. Jsem snílek a vždy si vysním do detailů jaké to bude. Samozřejmě jen v těch nejzářivějších barvách :). Bohužel, mým velkým problémem je dokončení všech začátků :(. Ale to už tak někdy bývá :).

Každopádně, začátek roku pro mě byl a vždycky bude nesmírně vzrušující. I když se ve skutečnosti nic neděje a život běží dál, máte možnost si představovat co všechno vám ten nový rok může přinést ;). A to je něco fantastického. Můžete začít úplně s čistým štítem! Spousta z nás si dává různá předsevzetí, která většinou dopadnou tak jak dopadnou, ale to já nedělám, nebo alespoň ne moc často. Na druhou stranu ale plánuju! Plánuju úplně všechno! A hlavně sním!!!

Loňský rok byl pro mě plný změn a stala se mi spousta nepříjemností, které ovlivní ještě několik dalších let. Tak teď prostě doufám, že to letos bude lepší ;). Smažu všechno negativní a začnu s čistým štítem. I když to je jen obrazně řečeno. S čistým štítem se nikdy začít nedá. Vždy si sebou nesete "resty" z loňského roku. Můžete však doufat, že se vám podaří se jich v tom novém roce zbavit a to je krásný pocit. Můžete vlastně doufat v cokoliv,.. A ten pocit já zbožňuju. 

Není ani tak důležité, jestli se mi během roku splní to, co jsem si vysnila na začátku, ale ten pocit, že jsem alespoň chvíli věřila tomu, že se to opravdu může stát, je k nezaplacení!!! Prostě miluju začátky!! Nic není nemožné a může se stát cokoliv! Prostě tenhle rok bude skvělý!!! 

Věřte tomu :)

Vaše Jana

Nestrkej hlavu do písku!

Celý život jsem musela o všechno bojovat a rvát se. Byla jsem hodně silné dítě a i v pubertě jsem byla bojovnice. Uměla jsem se o sebe myslím dost dobře postarat. Byla jsme hrdá na to, že jsem, jaká jsem. Měla jsem spoustu vizí a plánu a věděla jsem, že mi nic nestojí v cestě v jejich splnění.

Byla jsem hodně samostatná a to už od útlého věku, protože mi bohužel nic jiného nezbývalo. U mě to zkrátka bylo tak, že co jsem si neudělala, to jsem neměla :(. Nicméně, jsem na to byla hrdá. Moje mládí byla neskutečná škola do života a já si myslela, že se o sebe umím postarat mnohem líp než kdokoliv jiný. Bohužel, čas ukázal něco jiného!

Postupem času jsem zjistila, že utíkám před problémy a že jsem nejspíš utíkala celý život! Jakmile se objevilo něco, co vyžadovalo řešení, raději jsem zavřela oči a dělala, že to neexistuje :(. Bylo to příjemný, jen si tak žít a nic neřešit,... Jenže nic netrvá věčně a problémy samy nezmizí. Těch věcí, co jsem neřešila, se v mém životě časem nashromáždilo dost. Ale přišla chvíle, kdy už to dál prostě nešlo,... Ty problémy byly tak velké, že jsem musela otevřít oči a začít je řešit. Nicméně, moje netečnost mi to ještě mnohonásobně zhoršila.

Těch věcí je víc, ale dnes se chci zaměřit zvláště na jednu, a to je zdraví. Už delší dobu mám důvodné podezření, že mám cukrovku :(. Bohužel, strach z jehel a hlavně z toho, že by to mohla být pravda, mě skoro dva roky držel z dosahu lékaře. Jelikož se však v poslední době u mě udály docela velké změny, myslím tím v tom, jak přemýšlím a jak se snažím žít, donutilo mě to jít k lékaři.

Zatím čekám na výsledky, ale vím, že už to brzo bude za mnou. Ty dva roky nejistoty za to ve finále vůbec nestály, ať už to dopadne jakkoliv!! Je těžké čelit problémům tváří v tvář, nicméně, dělat, že neexistují je fakt stupidní řešení! Jenže já k tomu mám prostě sklony. Je to mojí velkou slabinou. Už o tom ale vím a uvědomuju si to a snažím se na tom pracovat. Není to něco, co člověk změní za týden nebo dva, ale jde to. Prostě si to jen musím víc hlídat. Doufám, že to zvládnu a že už jsem se v životě dostatečně poučila, abych to už nikdy nedělala. Když strčím hlavu do písku, je to fajn pocit,... Jenže pouze na chvíli a ty následky za to fakt nestojí :(. 

Tímto chci především sama sobě slíbit, že nebudu zavírat oči před problémy a pokusím se je řešit ihned jakmile to bude jen trochu možné! Ale hlavně se chci v životě chovat tak, abych už je nemusela řešit,... Život jsem si pohnojila docela solidně a následky ponesu ještě hodně dlouho. Ale už nikdy, nikdy, nikdy nechci strkat hlavu do písku a před problémy utíkat! Vím, že mi to dá ještě práci, než to zvládnu úplně, ale musím, prostě musím!! Nestojí mi to za to!

Postav se problémům čelem Jano! 

Jana