Cesta za lepším životem - 2. díl - Zásadní rozhodnutí

Když jsem si uvědomila, že se z mého života stala noční můra, věděla jsem, že se musí něco změnit! Bohužel jsem se do všeho tak zacyklila, že jsem neviděla cestu ven. Bylo mi ale jasné, že musím změnit svůj život úplně od začátku a začít od nuly.

Bylo to pro mě hodně těžké rozhodnutí, ale jiné řešení už v tu chvíli asi nebylo. Jsem hodně přemýšlivý člověk, co se pídí po možnostech osobního rozvoje a sebepoznání a asi i díky tomu, jsem už prostě takhle dál žít nemohla. Nebo možná mohla, ale nechtěla. Moje představa o životě byla úplně jiná a já ji chtěla! Jenže jak začít život od začátku? Jak všechno změnit a začít jinak?

Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlela a nenacházela řešení. Při větším zamyšlení mi došlo, že tu jedna možnost je. Vrátit se zpět domů a ne, že začnu od začátku, ale vrátím se zpět do minulosti a začnu řešit to, od čeho jsem před lety utekla. Ono se to nikdy nedořešilo a já cítila, že bez toho se dál nehnu. Rozhodnutí to bylo opavdu těžké, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit zpět domů a řešit věci, které jsem nikdy řešit nechtěla.

Já jsem typ člověka, který když se pro něco rozhodne, tak to musí být hned. Tedy i stěhování jsem dala dohromady prakticky během pár dní. Jakmile jsem se jednou rozhodla, že začnu řešit svůj život a že ho změním, nebyla jsem k zastavení. Dokonce se mi už tehdy podstatně ulevilo. Každopádně, to nejtěžší mě teprve čekalo. Byla jsem celá doslova "zanešená" negativitou :(.

A tak jsem to konečně po dlouhých osmi letech udělala a vrátila se domů. Už jsem nechtěla utíkat sama před sebou, ale rozhodla se, že to budu řešit. Těch 8 let bylo naskutečná škola života, ale vše co jsem neřešila a před čím jsem chtěla utéct, mě nakonec dohnalo :(((.

Dnes jsem šťastná, že jsem před rokem a půl ten krok udělala a rozhodla se vrátit zpátky. Byl to pro mě zásadní krok v mé cestě za lepším životem. Kdybych zůstala, tak se budu dál motat v kruhu, do kterého jsem se dostala. Topila bych se v depresích a možná i alkoholu a hledala útěchu ve vztazích na jednu noc,..

Nebylo snadné se vrátit a postavit se čelem ke všemu, co mě tu čekalo, ale já jsem tu výzvu přijala. Začala jsem dlouhou cestu, ale věřím, že mi to přinese to, po čem toužím: Šťastný a spokojený život. Tohle byl důležitý zlom a milník v mém životě,...

Vaše Jana

Cesta za lepším životem - 1. díl - Uvědomění

Můj život se v poslední době točí okolo jednoho tématu, a to o práci sama se sebou a na sobě. Tenhle blog jsme chtěla mít proto, abych se mohla občas prostě vypsat ze svých pocitů a toho co mě třeba trápí nebo naopak těší. Taky chci psát o své cestě, kterou právě teď procházím, protože myslím, že je to v mém životě hodně zásadní věc a navíc, věřím, že těch lidí, co jsou ve stejné situaci jako já a chtějí něco změnit, je spousta!

Nazvala jsem to Cestou za lepším životem. Chci psát o cestě, po které momentálně jdu, co to pro mě znamená a kam se chci dostat. Každý díl bude věnovaný jedné části mé cesty a doufám, že se mi podaří dostat tam, kam chci.

O spoustě věcí už jsem tu psala, ale i tak to napíši znovu, aby to mělo nějaký koncept. Navíc se s časem mění i můj pohled na věci z minulosti, tak ať je to tak, jak je to teď aktuální.

Nehledě na dětství, které nebylo ideální, jsem měla celkem hezký život. Měla jsem práci, která mě bavila a dokonce jsem dálkově dělala školu, abych to dotáhla co nejdál. Měla jsem skvělého partnera, se kterým jsme plánovali společnou budoucnost. Měla jsem vlastně vše, co jsem si jen mohla přát. Přesto jsem sama v sobě neustále cítila určitý neklid, který jsem neuměla vysvětlit. A pak to vzalo najednou rychlý spád! Dělala jsem jedno špatné rozhodnutí za druhým. I když jsem tehdy věřila, že dělám to nejlepší,....

Úplně všechno šlo k šípku, ale opravdu všechno. Jako bych se najednou ocitla v úplné temnotě a nevěděla kudy kam. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme to ze začátku vůbec nevěděla. Dlouhou dobu jsem byla spokojená a nevšimla si těch mračen, co se nade mnou začaly rychle stahovat! Je pravda, že už to nebylo tak v pohodě jako dřív a věci, co se mi dřív dařily, najednou nefungovaly. Jako by bylo všechno naopak.

Bohužel, dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že je něco špatně. To prozření přišlo až ve chvíli, kdy se celý svět okolo mě, včetně mě, doslova zhroutil! Jako bych celou dobu spala, najednou jsem otevřela oči a nestačila se divit tomu, co vidím. Psychicky i fyzicky jsem se nepoznávala. Byl ze mě jiný člověk a jediné, co jsem věděla, bylo, že tohle nechci!!!!! Jenže jsem nevěděla, jak z toho ven a kde vůbec začít. Vlastně jsem ani nevěděla, co že to je vůbec špatně. Co se pokazilo? Proč se to pokazilo? Kde se to pokazilo? Proč nejsem šťastná, trápím se a lepí se mi smůla na paty????

Bylo to hodně těžké období a moc jsem si nevěděla rady. Má touha to změnit ale byla silná. Bohužel, jsem nebyla v životě zvyklá spoléhat na své okolí a rodinu, ale pouze na sebe sama, a tak pro mě bylo těžké, když jsem si uvědomila, že tohle sama asi nezvládnu. Potřebovala jsem k tomu někoho dalšího už jen proto, že to viděl jinýma očima a mohl mi pomoci dostat se z té tmy, kde jsem byla!

A tady začíná má cesta,...

Vaše Jana

Rodinné konstelace

Ve své cestě za lepším životem jsem bohužel dost bržděná svojí minulostí. Pořád mě to ovlivňuje a nedokázala jsem se z toho sama úplně vymanit. Nemyslím teď věci, které se staly v minulých letech, ale bavím se spíše o věcech, které se děly v dětství. Nosím si sebou neustále spoustu věcí z minulosti a neuměla jsme se od toho odprostit, abych mohla s čistým štítem pokračovat do budoucnosti.

Nicméně, s postupem času, kdy se snažím na sobě intenzivně pracovat, se mi dařilo postupně rozklíčovávat určité věci a postupně je tak nějak řešit. S některými jsem si dokázala postupně poradit sama, ale s některými ne. Ne, že bych nevěděla co s tím, ale prostě jsme nevěděla JAK na to, abych se toho trvale zbavila.

Věděla jsem, že mě do minulosti stále vrací můj vztah k  rodičům, konkrétně k matce. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsme to uměla celkem reálně a už bez emocí pojmenovat a celkem se s tím i vyrovat, ale stejně jsem věděla, že mě to pořád drží a nejde mi to pustit. Musela jsem pomoc hledat někde jinde, sama jsem nebyla schopná to vyřešit.

Přímo touhle problematikou se zabývá metoda, která se nazývá rodinné konstelace. Nejsem žádný její znalec, takže tu o tom nechci nijak obšírně psát, ale ráda bych aspoň popsala svůj vlastní zážitek! Metoda pracuje vlastně ve zjednodušené podobě s energií. Pokud se řeší rodinné problémy ( lze i jiné), pracuje se s energií v rodině, a to nejen mezi lidmi, kteří žijí, ale jde se i několik generací do minulosti.

Musím říct, že v mém případě jsem se zabývali hlavně linií od mámy, protože tam jsem cítila největší problém. V rámci "terapie" máte sami možnost být tím daným člověkem a cítit jeho energie, případně co ho vlastně trápí. Já se tímto způsobem dostala k traumatu svojí prababičky a bylo strašně zvláštní sledovat, jak ta negativní energie přeskakovala z jedné rodové generace na druhou. Každý člen rodiny ji jinak zpracoval a do jeho života se promítala trochu jinak, ale víceméně si držela svůj význam. Hodně mě překvapilo, že ty pocity byly dost podobné právě vždy ob generaci. Každopádně, je zajímavé si něčím takovým projít a vcítit se do pocitů někoho jiného.

Hodně mi to pomohlo pochopit, co se vlastně v naší rodině děje. Je totiž prakticky celá rozložená a nikdo s nikým nekomunikuje a celkově ta rodina vůbec nefunguje. Tím, že jsem se já rozhodla to řešit, je velká pravděpodobnost, že se už tenhle model dál opakovat nebude, a že tu linii konečně přetrhnu. Nevyřeší se tím samozřejmě všechny starosti, které člověk v rámci rodiny má, ale dost mi to pomohlo pochopit svoje rodiče a to proč se dějí věci tak jak se dějí. Najednou mi došlo, že jsem všichni víceméně objetí něčeho vyššího, ale zároveň se pak ve svých životech stáváme pachateli, jelikož to přenášíme dál :(.

Já jsem se snažila v životě přejímat zodpovědnost za svoje rodiče a prakticky dělala rodiče já jim. A to bylo špatně. Pomohlo mi to si uvědomit, že v tomhle stavu jsem jen "dítě" a nemůžu některé věci řešit a trápit se jimi. Celá terapie byla hodně náročná jak psychicky, tak i fyzicky. Po skončení jsem se ale cítila jako nový člověk. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se lehká, ale hlavně jsem cítila neskutečnou sílu. Měla jsem pocit, že v životě dokážu cokoliv!! To nejdůležitější ale bylo, že jsem poprvé viděla rodiče jako rodiče. Neodsuzovala jsem je ani nehodnotila. Přijala jsem je a možná i pochopila. Došlo mi, že jim nemám co odpouštět, ale že už se jimi ani nemůžu zabývat. Můj život jde dál a mě už i tak hodně ovlivnilo to spojení, které mezi námi bylo.

Netrvdím, že se všechno vyřešilo, ale já se cítím líp a mám pocit, že můžu jít v životě dál. Nebo minimálně už neřeším minulost a soustředím se na budoucnost. I v té mě čeká ještě hodně práce. Bez vyřešené minulosti se ale člověk dopředu nepohne. Můžu jen doporučit všem, co řeší nějaké rodinné trápení, ať si na konstelace zajdou! Určitě to za to stojí.

Teď mě čeká další část práce na mojí osobnosti,....

Hezký den

Vaše Jana 

Když se učí dospělý

Minulý měsíc jsem se doslova rozohnila kvůli svým financím. Došlo mi, že jsem absolutně nezodpovědná a neumím s nimi naprosto vůbec zacházet. Jenže já už nejsem malé dítě, ani pubertální holčička a co víc, jsem za sebe zodpovědná! Rozhodla jsem se tedy, vzít to pevně do rukou a pořádně s tím zatočit.

Původně jsem měla v plánu, že kromě splácení závazků, budu taky šetřit. Bohužel, jsem si ověřila, že to prostě neumím. Nejsem na to ještě dostatečně zralá a jakákoliv vyšší částka na mém účtu je nebezpečná. Rozhodla jsem se tedy pro jinou strategii. Nastavit splátky na dosavadní závazky na maximální možnou hodnotu. To znamená, že si měsíčně nechávám opravdu minimum finančních prostředků. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se s tím naučit hospodařit.

Přesto se mi podařilo minulý měsíc obohatit svůj šatník o nové kalhoty a tento měsíc jsem doplnila zase pro změnu kosmetický sortiment. Zvládnout se to dá, ale není to snadné. Nikdy jsem nepřemýšlela nad každým nákupem a každou utracenou korunou. Teď ANO! Dala jsem si ale jeden závazek. I když dávám pryč velkou spoustu peněz ( zbavím se tak do dvou let veškerých závazků) a zbývá mi opravdu jen na to nejnutnější, dá se vyjít a ještě si něco pořídit. Nechci totiž šetřit za každou cenu a některé věci si koupím nehledě na peníze. To, že šetřím a chci vyjít s co nejnižším rozpočtem, tak to neznamená, že si nekoupím třeba nové boty, nebo právě již zmíněnou kosmetiku, že si nezajdu do kina nebo s přáteli na skleničku.

Chci se snažit šetřit a umět efektivně nakládat s penězi, ale také chci důstojně žít! Je zvláštní přemýšlet po tolika letech o penězích, ale už bylo na čase. Nicméně, si připadám jako to malé dítě, co sedí v první třídě v lavici a učí se počítat. Stejně tak i já se učím počítat a jde mi to stejně pomalu :). Každopádně, jsem přesvědčená, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v životě, ketré by měl každý dospělý člověk umět. Jenže, co když se to neměl příležitost naučit?

Jsem ráda, že jsem k tomu vůbec došla a začala nad tímhle uvažovat a řešit to, i když mě k tomu svým způsobem dohnala situace. Každopádně se to učím a snad se to i naučím. Chvíli to ale asi ještě potrvá. Nicméně, snažím se držet základního pravidla, že nebudu na konci měsíce v minusu a ani nebudu čerpat z kreditky. V srpnu se mi to úplně nepodařilo, tak jak jsem chtěla, ale oproti minulým měsícům tam byl pokrok. Snad tento měsíc dopadne opět o něco lépe, i když jsem finančně v horší pozici.

Vaše Jana

Změna priorit

Je zvláštní, jak se člověku můžou během roku změnit priority. Já jsem vždy bývala typ člověka, co žije od výplaty k výplatě. Nikdy jsem nešetřila a standardně jsem týden před výplatou měla na účtu pár korun. Když se mi v té době líbilo něco v obchodě, tak jsem to zaplatila kreditkou a nebo si na to od někoho půjčila. Vlastně jsem neustále žila "na dluh". Prakticky každý měsíc jsem začínala s mínusem. Co si pamatuju, tak to snad ani nikdy nebylo jinak.

Ani nevím, čím to bylo, ale prostě jsem se nikdy nenaučila vycházet se svými penězi, natož pak něco ušetřit!!! Když bylo třeba, posloužila kreditka. Na co šetřit??? Takhle jsem žila opravdu hodně dlouhou dobu a co hůř, dostávala jsem se postupně víc a víc do toho mínusu. Naprosto jsem nezvládala hospodažení s penězi.

Pokaždé to bylo úplně stejné. Přišla výplata a první co bylo, tak se šlo na nákupy. Nejdřív se koupilo to, co jsem chtěla a teprve, až co zbylo, tak z toho se hradily účty. Naprosto nepřijtelný model, který jsem bohužel praktikovala několik let :(. Je jasné, kam to asi tak vedlo. Nicméně, mi na tom nikdy nepřišlo nic divného. Jen jsem nechápala, jak je možné, že ostatní mají naspořeno na dovolenou, na vánoční dárky, či na nové vybavení bytu,... Nijak zvlášť jsem to ale neřešila a žila si v klidu dál, dokud to šlo. Jednou to už ale přestalo jít.

O následcích se asi ani nebudu nijak rozepisovat, donutilo mě to ale, s tím něco dělat. Úplně se mi překopal život a já se postupem času učila úplně základní věci. Po té, co mi dojde výplata, zaplatím účty a vše co je třeba a teprve potom utrácím to, co zbylo. To je docela fajn změna, k dokonalosti to má ale ještě daleko. Je pravda, že v konečném důsledku mi toho moc nezbyde, ale vyjít se s tím dá. Bohužel, na ten zbytek jsem dlouhou dobu aplikovala stejný princip, jako předtím na celou částku. Po zaplacení účtů jsem šla na nákupy :(.

Takže se celý model opakoval, jen s tím rozdílem, že jsem měla zaplacené vše potřebné. Jenže jsem opět každý měsíc začínala s mínusem. Nicméně, každý člověk se časem vyvíjí a tak i já jsem došla k jistému uvědomění a prozření. Došlo mi, že takhle to dál doopravdy nejde!!!! Musím to změnit a to co nejdřív!! Začala jsem s jednoduchým cílem, být na konci měsíce v plusu a nebo alespoň na nule. Hlavně se nedostat do mínusu. Bohužel, jsem tento měsíc začínala se značným mínusem a do toho ještě přibylo několik oslav narozenin, což také ubralo značnou část prostředků.

Přesto všechno to chci dokázat. Zatím se opravdu držím a neutrácím. Na druhou stranu si ale občas udělám radost a zajdu si třeba do kina, nebo jsem si teď koupila nějaké drobnosti v drogerii. Bez toho bych se asi zbláznila. Nicméně, pokud se mi podaří začít příští měsíc bez mínusu, bude to hodně velká změna! Bude to opravdu po letech poprvé, co nezačnu měsíc s deficitem!! Už jen ten pocit je úžasný! Můj cíl je samozřejmě o kousek dál. Chci se dostat do fáze, kdy si budu schopná i něco uspořit.

Je to samozřejmě běh na dlouhou trať a je jasné, že to nepůjde změnit hned. Pro mě je ale důležitá změna postoje a priorit v rámci mých osobních financí, protože ta se za poslední rok opravdu radikálně změnila! Vím, že bych měla být schopná při všech závazcích, které mám (a že jich není málo) ještě uspořit cca 2.000,- za měsíc. Do konce roku mám však o něco skromnější cíle. Chci se naučit hospodařit s penězi tak, abych nebyla na konci měsíce v mínusu a když se mi podaří každý měsíc ještě uspořit 500,-, tak budu ráda! 

Uvidíme, jak to zvládnu :)

Vaše Jana

Královna dramatu

V poslední době se mi v životě děje dost věcí. Nebo mi to tak alespoň připadá. Ono se toho celkově za poslední rok událo opravdu hodně. V jistých věcech se můj život dává tak nějak dopořádku a zastabilizovává se, ale v některých věcech mám stále větší chaos.

Každopádně mi došlo, že jsem hotová královna dramatu. Mám sklony některé věci ve svém životě úplně neskutečně dramatizovat a to ve všech úrovních. Nejvíc se to asi týká vztahů. Mám pocit, že čím jsem starší, tím se to u mě zhoršuje. Aspoň si teda nevzpomínám, že bych to tak měla když jsem byla mladší. Nevím, jestli je to tím, že třeba podvědomě panikařím, že stále nemám partnera a nebo jsem už prostě taková povaha, ale někdy mě to stojí opravdu zbytečné nervy.

Je pravda, že co se týče výběru partnera, tak nemám zrovna štěstí. Nicméně, občas se mi podaří potkat někoho, kdo za to stojí. A i když to třeba nevýjde, jako teď, tak vím, že takový muži ještě existují a to je super pocit. Můj mozek jako by v těch chvílích ale odjel někam hodně daleko. Já se najednou vůbec nepoznávám. Jsem celkem emotivní člověk, ale zároveň už mám jisté zkušenosti a očekávání a nevzdám se jich.

Stejně pak ale začnu úplně vyšilovat!!! Možná to na mě ani není poznat, ale uvnitř sama sebe, jako bych najdenou byla úplně rozpolcená, nejistá a totálně zmatená. Jestli je to tím, že jsem čím dál straší a tím se to zhoršuje, tak nechci ani vědět, jak to bude vypadat třeba za dva roky! Mám takové výkyvy, kdy jsem úplně v pohodě a pak se stane nějaká drobnost a já sem úplně rozhozená!

Jak říkám, hotová královna dramatu. Moje kamarádka už ze mě nejspíš nemůže :). Vždy ji zasypu kupou sms a telefonátů a je to stále to stejné dokola. Co se týče mých vztahů s muži, nějak v tom neumím najít harmonii. Člověk si někdy říká, že to bude čase třeba lepší, ale co když se to časem zhoršuje??? To je věc, se kterou prostě neumím pracovat :(. 

Tak uvidíme za  čas, když třeba zase někoho potkám, jestli bude zase vyšilovat... Jestli jo, tak budu asi raděj sama na pořád :DDD

Všem dalším královnám dramatu přeju pevné nervy :)

Vaše Jana

100x NE

Já a můj věčný boj - muži,...

Musím říct, že nemám štěstí na chlapi. Ať dělám co delám, přitahuju ty špatný. Když si tak procházím poslední léta svého života a muže, kteří mým životem prošli, je to marnost nad marnost :(. Jeden horší jak druhý a většině šlo jen o to jedno. Já mám vážně asi ten nejhorší vkus na chlapi, co může být :(((.

Pravda ale je, že jsem vždy už na začátku věděla, že to není ono. Jenže moje touha nebýt sama byla silnější! Moje kamarádka "kartářka" mi dycky hned na začátku řekla, že to bude špatný, ale nechtěla jsem jí věřit. Pokaždé jsem si říkala, že se třeba plete,.. Nepletla! A tak to bylo pokaždé. Někoho jsem poznala, byla jsem z něj nadšená a ona mi řekla, že ne, že to není muž pro mě. Musím připustit, že jsem to většinou tak nějak vnitřně cítila, ale nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem být sama i když jsem to potřebovala!

Tak přicházeli další a další muži do mého života,... Pokaždé jsem se na ně ptala kamarádky, i když jsem odpověď už znala a nezklamala se. Pokaždé mi řekla to stejné. Paradoxně to pro mě ale byla vždy úleva. Věděla jsem, že ať něco pokazím, nebo se to nebude vyvíjet tak, jak bych chtěla, že je to jedno, že to stejně není chlap pro mě. Bylo to svým způsobem osvobozující. S touhle kamarádkou se známe už asi 5 let a ani jednou mi neschválila chlapa :) a bohužel se v něm nikdy nespletla. A tak mým životem procházeli další a další muži a já si vždy řekla, no co, stejně to není ten správný chlap. Před některými mě varovala opravdu rázně, u některých to tak výrazné nebylo, ale vždy to bylo NE.

Jednu dobu jsem byla hodně zklamaná, právě proto, že nemůžu najít nikoho, kdo by stál za to. Bylo to docela nedávno. Stále čekám na prince a věřím, že příjde. Tak jsme se o tom s kamarádkou bavily a mě došlo, že je dobře, že jsem zatím sama. Že se musím teď soustředit spíš sama na sebe a vztah by mi nejspíš bral energii a já si navíc stejně hledám špatný muže, takže je to jedno. Rozhodla jsem se, že to nebudu řešit. Poprvé, po hodně dlouhé době, jsem to fakt neřešila. Smířila jsem se s představou, že budu třeba další dva roky sama a i když mi občas bylo smutno, věděla jsem, že toho pravého potkám. Kamarádka se totiž nikdy neplete :))).

Bylo mi fajn. Dost se mi tím ulevilo. Prostě jsem si žila svůj život. Ale jak to tak bývá, opět se mi někdo připletl do cesty, někdo, koho jsem si tentokrát já sama nevybrala, ale to je na jiné povídání. A tak, už jen ze zvědavosti, jsem se zeptala na kamarádčin názor. Samozřejmě, jsem očekávala již nacvičenou odpověď a v klidu se utěšovala, že se mi ty hormony plaší úplně zbytečně. Že mi Danča opět řekne, že to není muž pro mě a já si v klidu budu dál žít a čekat na prince,...

100x NE, pak ale přišlo ANO! Po tolika letech, jsem se dočkala kladné recenze! Byl to šok!! Naprosto jsem to nečekala a dost mě to vyvedlo z konceptu. Potkala jsem někoho, kdo za to stojí! Ale co dál? Na to já nejsem zvyklá,.. Tohle jsem naprosto nečekala a už vůbec ne v tuhle dobu.

Přiznám se, že nemám zdání, co bude dál. Asi se nechám překvapit. Tohle je něco naprosto nového :)

Vaše Jana